BENTOTA - MAZLENÍ S KROKODÝLEM A PÁD Z ÚTESU

Tak jo, další travel vyprávění je tady, tentokrát i opeprněné docela nemilou příhodou, díky které jsem bohužel skončila v nemocnici. Blbec no. Ale abych nepředbíhala...naše první dny off tady v Beruwale jsme využili jak jinak, než k výletování. Po dlouhém spekulování, jestli zkusit surfování nebo jet do Sinharaji do pralesa, nakonec vyhrála nedaleká Bentota beach. Vzali jsme tuk-tuka, po cestě pokoupili nějaké tradiční pečivo k snídani a za 15 minut nás už žhavé sluneční paprsky šlehali do ramen. Pláž byla ještě poloprázdná, jen pár surfařů se plácalo ve vodě. Bentota je surfařským rájem, jen co je pravda...celá pláž je písčitá, zlatavá, krásně hladká...a ty vlny! Ty jsou dokonale stvořené jak pro surfování, tak i pro zběsilé dovádění a skákání. My prozatím zvolili tu druhou variantu, s tou první si dáváme trochu na čas, zatím jsme jen očíhli, co a jak a pořádně se navnadili. Do mých cílů pro rok 2017 patří i naučit se surfovat...a kde jinde to uskutečnit, než tady! Já se tak těším.

 

  Když jsme se dostatečně vyblbli a zahalili svá těla ještě víc do karamelova, dali jsme si spicha se 2 fajn hosty ze Švýcarska. V plánu bylo podniknout BOAT SAFARI, které je v Bentotě proslulé, ještě předtím jsme sebou šli zase nečekaně fláknout na pláž, no spíš ji tak trochu víc prozkoumat. Objevili jsme nádherný místo, kde spousta kamenů v kruhu působila jako přírodní bazén v moři. Vlny se tu tříštily o útesy a kamenné útvary a ve skulinkách se díky tomu tvořily vodopádky a jezírka...magický místo. A to bych nebyla já, abych nebyla zvědavá a nechtěla to všechno pořádně prozkoumat. Při prozkoumávání a rochnění se v teplejch jezírkách jsem si samozřejmě odřela zadnici o korálovej kámen, ale ani to mě neodradilo od toho, abych si na tomhle pohádkovým místě nechtěla udělat i fotky. Protože bez fotek, jako byste tam ani nebyli, znáte to ne. Haha. Emma s Erikem se lezení na skály vyhejbali a utekli radši na deku a my si ťukali na čelo a nechápali, jak je takovýhle dobrodružství může nechávat chladnými. No, možná až nám potáhne na 40, tak si svejch drahocennejch životů budem taky víc vážit a ta duše dítěte bude ta tam. Teď jsme ještě pořád mladý...a praštěný. Nicméně..long story short. Popadli jsme foťák a šli na věc. David mi našel dokonalý místo, kde se ty vlny tříštily asi úplně nejvíc, tudíž už jsme oba živě viděli, jak moc cool to bude na fotkách vypadat. Cool to vypadalo jen do tý doby, než přišla nehorázně velká vlna a smetla mě takovým způsobem, že mi skoro nebyla vidět ani hlava. 

David si myslel, že jsem mrtvá. Celou krasojízdu bych přirovnala k divoký řece, kterou jsem absolvovala v létě s bráchou v Aquapalacu, s tím rozdílem, že teď to nebylo za 5ti kilo, ale zadáčo. A to se vyplatí. Každopádně, já se i přes tu vodní show v pohodě oklepala a naivně si myslela, že jsem vyvázla jen z pár krvavejma šlincama a odřeninama na těle. Dobelhala jsem se na deku za ostatníma, ty už mi div nechtěli shánět první pomoc...no a mohlo se vyrazit na BOAT SAFARI!

Tuk-tukem jsme se nechali dovést na místo, po cestě se ještě stavili na fried rice, poté jsme zaplatili 4500 rupií za loďku a čekaly nás tak 2 hodiny bloudění po řece s průvodcem. V naději a očekávání, že uvidíme nejen toho malýho krokodýla, jak nám bylo slíbeno, ale taky toho obrovskýho s velkejma tesákama. Myslím si, že ukazovat nám různý druhy ptactva bylo poněkud zbytečný, protože my s Davidem jsme celou dobu hypnotizovali hladinu a doufali, že uvidíme kolečka ve vodě od toho gigantickýho aligátora. Spatřili jsme pár varanů, nebo-li water monitorů (Díky Betch, můžu dělat chytrou!:D) a dva zelený papoušky. Po chvilce jsme zakotvili u pána, co nám už z dálky podával do ruky krokodýlí mládě na pochování. Páni! Nebudu kecat, že jsem se nebála, když na mě cenil zubiska, ale takováhle příležitost se zkrátka neodmítá. Co mě ale překvapilo, jak moc měl hebkou kůži...a vůbec celkově byl takovej krásně jemnej a ňuňací. Kdo by to byl sakra řekl, že krokodýl může bejt tak příjemnej na dotek?! Část naší duše už měla klid, ale ta druhá pořád chtěla víc, resp. toho většího. Bohužel, nic většího se nekonalo, ale i tak to byla skvělá projížďka a další nezapomenutelnej zážitek. Když jsme se pak vraceli do "přístavu", nebe házelo oranžovo-růžové odstíny na všechny strany a vykouzlilo nám tak naprosto dechberoucí západ slunce. Myslím, že všichni byli víc než spokojený.. :)

Den jsme zakončili v jídelní budce (tomu se restaurace asi říkat nedá.. :D) a zasvětili jsme naše hosty do tajů Kottu. Všichni jsme si pošmákli a dokonce se u našeho stolu objevil místní pán, co nám všem vytřel zrak svoji němčinou, zakecal se s Emmou a Erikem a skončilo to tak, že si nás odváděl k sobě domů. Tak chápete to? Jdete jen tak na jídlo, potkáte hodnýho pána a ten vás pozve k sobě domů na čaj. Nechce po vás peníze, nežebrá a vražda se taky nekoná. Mohammed nás provedl po svém domě, představil nás své ženě a ta potom všem, na jeho zcela decentní rozkaz připravila ten nejlepší zázvorovej čaj. Ne čaj, ale litry čaje. Mohammed nám vyprávěl o sobě, o svém životě...o businessu s drahokamy, které nám potom dokolečka posílal na osahání a taky nás poprosil o přečtení dopisu v angličtině, co mu poslali nějací známí, jelikož psací písmo v AJ je pro něj trochu oříšek. A kdo už měl šálek s čajem téměř prázdný, tomu se okamžitě dolívalo. Všichni jsme byli přepitý, že nám div nežbluňkalo v žaludku, ale nechtěli jsme tu chvíli kazit a tak jsme se na sebe jen tak usmívali a říkali si, že je to neuvěřitelný. Mohammed nás skoro ani nepustil domů a ještě nás stačil pozvat na další sešlost, kdy chlapi budou prý grilovat a ženský dělat curry. To jsou vám fakt zážitky!

Celej den byl naprosto skvělej, až na jednu věc - začala mě bolet noha. Doma jsem naštěstí včas zjistila příčinu - na straně chodidla jsem měla 3 černý "ďubky", s domněním, že to jsou kamínky/písek. Ojoj. Na scénu přišla zkušená host mum, strčila mi nohu do lázně z kurkumy a santalového dřeva a mohlo se začít operovat. Kdybyste viděli tu obří kudlu, kterou si na mě vzal prvně D., když mi to zkoušel vytahovat, asi byste se smáli. Já už se pak smála o poznání míň. Když se vám někdo opakovaně hrabe nožem v noze není vůbec nic příjemnýho. Zuby nehty jsem se to snažila vydržet, málem jsem bolestí rozervala D. košili a nakonec celou akci utnul můj výkřik, kdy jsem už dál fakt nemohla.

No, samosebou, že mi to nikdy v životě nemohli vytáhnout. Nebyl to totiž písek, ALE...teď se podržte... 3 malý mušličky. Další den mi je v místní nemocnici "vyoperovávali" a to vám povím, to byl taky zážitek sám o sobě. Na Srí Lance je zdravotní péče pro všechny zdarma, což je zajímavý, ovšem bacha na to, většina taxikářů vás prý schválně zaveze k soukromým lékařům a tam si pěkně připlatíte. No nic, nemocnici bych popsala jako hodně zastaralou, ale to by se dalo překousnout. Co bylo asi nejhorší, nikdo nám nerozumněl a pokud bych byla na pokraji smrti, dávno bych umřela, všichni se tam jen tlemili a byli na mobilu. Hrozný!:D Přiřadili mě na ženský oddělení a ač jsem se jim joo snažila vysvětlit, co se mi stalo, přišlo mi, že nikdo neví a myslej si, že mám zlomenou nohu, páč mi chtěli dělat rentgen. Nezbylo mi nic jinýho než odlehčit situaci a říct doktorovi, že bude asi lepší nohu rovnou ufiknout. Bejt váma, radši takhle nežertuju, tady totiž nikdy nevíte! :D Nakonec mě čekalo asi hodinový čekání, doktor měl visitu a já byla poslední na řadě. Připadala jsem si jak výstavní opice, všichni na mě zírali...a nějaká babička si se mnou začala povídat a ptala se mě, co mám s nohou. Celá operace proběhla tak jako...no, řekněme "na koleni", já si to pojistila asi 5ti injekcema, držela jsem se vší silou kovový postele a celou dobu jsem byla otočená. Mušle byly za 15 minut venku a mohlo se jít  odhopsat domů. I přes to jsme vyplázli asi 1500 rupií, ale to je pořád ještě v poho.. :) Noha je jak nová, nic nebolí a krásně se to zahojilo. Mám radost! Ale co víc, jsem ponaučená, že fotit se budu radši jen na bezpečnejch místech...a nebo radši vůbec!

Mějte se krásně, nelezte kvůli fotkám nikdy na útesy a važte si svého zdraví! A my letíme na skořicovou farmu grilovat s ostatníma dobrovolníkama, tak snad se to vyvede! Mám na starost udělat palačinky... :D Pusu <3