SAY NO TO COMFORT ZONE

Hranice pohodlnosti. Komfortní zóna. Stereotyp. Říkejme tomu, jak chcete... Myslím, že všichni to známe. To něco, na čem je založenej život spousty lidí, ale jen málokterým se podaří vystoupit. Kamkoliv. Hlavně někam do neznáma. A nastoupit na další vlak života, ale bez jízdenky. S jízdenkou totiž jezdí skoro každej, no ne? Pozorujete tak ubíhající krajinu, v břiše máte "divno" a jen napjatě čekáte , kdy vás průvodčí vyčáhne. Co se stane pak? Samozřejmě nic strašnýho. Buď vás vykopne někde, kde to vůbec neznáte a vy jste jak neplavec hozenej do hlubokýho rybníka a nebo zaplatíte pokutu. Vždycky se z tý šlamastiky ale nějak vyhrabete. A ve finále jste za takový dobrodrůžo nakonec ještě rádi a dáváte ho k dobru, kde to jen jde. A tak to chodí i v životě. Víte, já si myslím, že většina si to hlavně ani nepřipouští, že se ocitli v tý fázi, kdy maj všeho dostatek, střechu nad hlavou, dobrou a celkem slušně ohodnocenou práci a zkrátka jsou tak nějak "v suchu" a pohodě. Ale není to docela nůďo? Poslední dobou jsem o tomhle hodně přemýšlela a tak nějak jsem pocítila, že můj život trochu stagnuje. Znáte to, takovej ten pocit, kdy se neodehrává nic převratnýho...chodíte si tak do práce, cvičíte, blogujete, máte stálej (a né úplně špatnej) příjem, máte kde bydlet, máte co jíst...jsou to sice věci nadmíru důležitý a vy jste za ně vděčný...ALE...chybí vám takový to "něco". Ten adrenalin, posun dopředu, nová práce, skok do neznáma, strach z nového, nejistota...a ten nekonečnej příval novýho dobrodružství.

 Přesně tohle všechno jsem prožívala tenkrát, když jsme se před rokem stěhovali do Londýna. Doteď si vybavuju ten pocit, když David už měl práci a já pořád trčela doma u noťasu a nevěděla, co se mnou bude nebo nebude. Tohle je podle mě ŽIVOT. To "něco", čeho se mnozí z nás obávají... a abych byla upřímná, mně tohle šíleně chybí. Je pravda, že jak jsem tu teď měla rodiče a měla jsem toho nad hlavu s připravováním a zařizováním dokonalýho programu pro ně, tak to byly přesně ty momenty, který mě neskutečně naplňovaly. Plánovala jsem, vymejšlela a dotahovala vše do posledního puntíku. Neuvěřitelně mě to bavilo. Jsem typ člověka, co když si oblíbí jídlo, jedl by ho pak pořád dokola a uznávám, mám ráda svoje každodenní zajetý rutiny, ale co nemám ráda je stereotyp. Alespoň ne v životě a ve vztazích.

Vybočení je pro mě jako exploze a nával energie a zvláštních pocitů v jednom a věřte mi, že jakmile ten malej, či velkej krok jednou uděláte, bude to pro vás jak droga. A budete ho chtít udělat zas a znova. Cejtím v kostech, že jsem přesně v oný komfortní zóně, v který se moje tělo a mysl trápí a moc dlouho v ní už nevydrží. Samozřejmě, vážím si maličkostí v životě, umím se radovat z toho, že je venku hezky nebo naopak, že tak příjemně poprchává, každý ráno když jdu z práce prázdnejma ulicema Londýna, pomalu se rozednívá a je pod mrakem, zavalí mě takovej zvláštní pocit, miluju to. Ten klid, to ticho a to letní chladno takhle z rána. Vyvolává to ve mě vzpomínky na moje dětství u babičky a taky na pohádkovej Zanzibar, kterej se jednou takhle časně ráno probouzel a já si ten pocit užívala ze sedla motorky. Dokážu bejt nejvíc happy večer doma s vínem (s vínem jsme happy asi každej nebo ne?) + seriálem (PLL!!!:D) a horou jídla, mám kolem sebe skvělý lidi, i když jsou na tisíce kilometrů daleko a jsem ráda za to, že mám tu možnost bejt s nima každý 2 měsíce, ne-li měsíc poslední dobou. Jsem zdravá, moje rodina taky. A vedle sebe mám tu spřízněnou druhou polovičku, kterou někdo marně hledá celej život. Dá se říct, že vedu spokojenej život, kterej mi (díkybohu) nechází klacky pod nohy a já tak nikdy nemusela čelit nějakejm závažnejm životním problémům (ťuk ťuk).... jenže...

Chybí mi určitá seberealizace, nezávislost, vykročení někam, svoboda, ukončení něčeho a naopak začátek něčeho novýho. Tak, jako tomu už bylo tolikrát - když jsem odletěla na Kypr, když jsem začala studovat na VŠ nebo když jsem odletěla poprvý do UK. To byly ty nevysvětlitelný střípky, kdy jsem byla živá jen z pocitu, že se něco děje. A žila jsem na 200%, ne-li víc. Teď si asi říkáte "no tak tady nebreč a něco udělej, aby ses tak nenudila a měla nějaký vzrůšo, ne". Víte, dělám. Dělám pro to momentálně maximum. #plansinprogress. Těším se jak malá holka, až se budu bát, co se mnou za měsíc bude nebo nebude. Co bát, ono se není vlastně čeho bát... ono to vždycky nějak dopadne, jak říká David. Teď obdočím jo, ale to jsme tak jednoho večera leželi v posteli a říkáme si, co by asi bylo, kdyby nám nic nevyšlo a my byli totálně bez plánu. Během asi 5 minut jsme došli k závěru, že my bez plánu asi nikdy nebudeme, jelikož si buď v Praze otevřem podnik jménem "Cuc na kládě", při čemž v létě si tam budete moct vyrobit svýho nanuka a v zimě tam budeme dělat tu nejlepší horkou čokošku s maršmelounama a jabka v karamelu, no a nebo si vezmem svoje krosny a vyrazíme stopovat směrem do Španělska (kde si mimochodem jednou koupím "letní dům" a budu ho přes rok pronajímat......),  tam budeme pracovat na farmě za nocleh, budem bez netu, spocený, s bolavejma nohama, ale šťastný! Tak to jsem teda sakra odbočila, ale to jen taková vsuvka pro
pobavení.. :D

Myslím, že já nejsem zrovna rozenej motivátor, takže dávat vám tady sluníčkový, vesmírný a jakýsi "deep" rady, jak opustit komfortní zónu je asi dost od věci....já sama totiž tu motivaci občas potřebuju jako sůl a i pro mě neznamená to, že něco chci, že to druhej den uskutečním. Všechno má svůj čas a vy sami poznáte, kdy nadešel ten váš. Řekla bych, že jde jen o ten prvotní impuls, kterej já občas taky postrádám, když se pro něco nadchnu. Věřte ale, že jakmile se do něčeho jednou pustíte, ať už jde jen o to, udělat si nějakej plán a toho se držet a uděláte ten prvotní krůček, najednou jakoby pak všechno šlo jak po másle. Bude vám jedno jak to dopadne, ale vy to zkusíte..a když to nedopadne, alespoň můžete říct, že jste to zkusili....ať už je to cokoliv! V neposlední řadě jsem hrozně moc ráda, že mám vedle sebe člověka, co vidí svět podobně jako já a že právě on je někdy tím mým pohonným motorem a žene mě kupředu, když to potřebuju. Podle mě je tohle taky moc důležitý v uskutečňování vašich snů a plánů. Sen by teda byl, plán taky a odhodlání z nás skoro přetejká....teď už jen vytrvat a jít si za tím, ať to stojí co to stojí, amen! Zatím nebudu nic moc konkrétně ventilovat, nechci to totiž zakřiknout a nebo to naopak rozkřiknout do světa a následně bejt zklamaná. Snad to chápete :))). Nakonec řeknu asi jediný...jděte si za svými sny, je to totiž bezvadný! Jen ta cesta sama...

Mějte se nádherně a tenhle článek berte spíš jako myšlenky, co se mi potulovaly v hlavě a potřebovaly zkrátka ven, na vzduch...pusu <3