Friday 30 September 2016

NE VŽDYCKY VESMÍR FUNGUJE...

Představte si, že máte sen a jste jen pár krůčků od jeho splnění. Tam někde v hloubi duše víte, že jiný konec, než ten šťastný, to ani mít nemůže. Nepočítáte s ním. Věříte vesmíru, věříte v sami sebe a věříte na zázraky. Nevědomky aplikujete "Tajemství" ve svém životě, představujete si, jak se budete cítit, až to všechno vyjde, dokonce děláte věci, jako by to už dávno vyšlo. Rodina se vás s pochybami v očích ptá "A co budete dělat, když to nevyjde?". A vy s úsměvem na rtech odpovíte, že nic, protože to přece vyjde, to je jasný. A pak zničehonic stačí jeden jediný hovor, pár slov... a váš sen se vám před očima začne hroutit jako domeček z karet. Asi jako když v noci kráčíte temnou hustou mlhou a tam někde v dáli se zpoza ní vynoří prapodivná postava...nečekáte to. Po pravdě...vůbec jsem nebyla připravená psát článek o tom, jak jsem měla sen o Austrálii a jak bohužel nevyšel, protože vesmír měl zrovna zkrat. O neúspěchu se píše mnohem hůř, ale je fér se s vámi dělit jak o ty hezké a pozitivní věci, co se mi v životě dějí...stejně tak i o škobrnutí nebo pády. Abych vás tedy obeznámila se situací, povím vám, co se vlastně dělo dál.
Při posledním hovoru s agenturou se na nás najednou sesypalo tolik informací, že jsme v té zaskočenosti vlastně ani nevěděli,  jak je všechny vstřebávat. To, že se počínaje červnem zpřísnily a změnily vízové podmínky do Austrálie, to jsme věděli a byli na to tak nějak připravení. Že to ale bude natolik zásadní a způsobí to zamítání víz jak na běžícím páse, to jsme netušili a k naší smůle, bohužel ani paní z agentury ne. Bylo nám řečeno, že všechny žádosti podáné po červnu z UK byly zamítnuty...a že snad dokonce úřednice z Vídeňské ambasády na školení řekla, že co je z UK se bude automaticky zamítat. Jeden hodně významný člověk si dokonce přečetl náš motivační dopis a na rovinu nám řekl, že on osobně by nám to vízum nedal a vysvětlil nám i důkladně proč. V tu chvíli jsem věděla, že to je asi všemu konec. Volali jsme si opravdu dlouho a oni se nám to pořád snažili rozmluvit a zastavit nás včas, vysvětlovali nám, že je pořád lepší zkusit teď třeba Zéland (tam podmínky nejsou tak přísné) a k AU se v budoucnu vrátit, než to risknout a ztratit všechno. Slyšet to od rodiny nebolí tolik, jako slyšet to od někoho, kdo tomu rozumí, má dlouholeté zkušenosti a pod rukama mu za život prošlo milion motivačních dopisů. Řekli nám, že ze 70% je jasné, že nám vízum zamítnou a kdybychom žádali až z AU tak se šance zvýší asi o 10% a to se fakt nevyplatí. Nad otázkou, proč zrovna Austrálie a ne Kanada jsem si jenom smutně povzdechla. Proti Kanadě nic nemám, ale k lovení medvědvů v hlubokejch lesích jsme se ještě asi nedostali. Představa, že si místo plavek do kufru balím palčáky a kulicha mě docela děsí. Ne, to si dělám srandu samozřejmě, musíme to brát trochu s humorem, že jo.. :D

 Dopadlo to tak, že nám nabídli několik alternativ, jako právě zmíněnou Kanadu nebo Zéland, ale bylo nám jasný, že s Austrálií se momentálně můžeme rozloučit, pokud teda na ambasádě nemáme strejdu z druhýho kolene nebo kámoše z dětství. Teď by se mi hodilo bejt tím člověkem, co má známý úplně všude. Já to  klasicky obrečela ve sprše a proklínala jsem ty 3 měsíce, kdy jsem zbytečně smolila dopis a dala do toho všechno, David ten to vzal docela sportovně, ne-li spíš jako přínos. Prý je fajn, že nás včas zastavili a asi to tak osud chtěl a my máte jít teď jinou cestou. Tak jsem po fázi smutnění přepnula mozek do tohohle sluníčkovýho módu a udělalo se mi trochu líp. Ať jsme dumali, jak jsme dumali...došli jsme k závěru, že v tuhle chvíli asi risk nebude zisk, ale ztráta. I když mě to neuvěřitelně mrzí, vím, že my něco vymyslíme. Musíme. Dát výpověď v práci, poslat krabice s věcma domů a ocitnout se najednou docela nečekaně bez plánu je poměrně děsivý, nebudu vám trvdit že ne. Na druhou stranu, pořád mi chybělo v životě nějaký velký vzrůšo, tak teď ho tady asi prej mám. Na stříbrným podnose sice nedorazilo, ale snad to nebude tak zlý, jak to vypadá. I když pro nás jsou dveře do Austrálie momentálně asi zavřený, do světa je pořád máme dokořán  a tak by byla škoda toho nevyužít, dokud jsme ještě mlaďasové a nemáme děti a hypotéku a tak, však to znáte! Spoustu lidí se nás ptalo, jestli teda plánujeme zůstat v Čechách a najít si nějakou práci. Nějakou dobu určitě pobudem, dost se mi poslední dobou stejská a neskutečně se domů těším. Dneska jsem ani nemohla dospat! Jak se ale znám, bude stačit pár měsíců a zase mě začnou svrbět chodidla (v češtině to zní fakt divně, haha). Navíc my jsme extrémní plánovači, David už je ode mě taky nakaženej a lehce se pro něco nadchne, takže naši další- náhradní etapu života vymyslel během jednoho dne.. :D Sama jsem zvědavá, jak to nakonec všechno dopadne. Určitě vás budu o všem informovat, pokud tedy chcete <3 

Na závěr bych chtěla říct, že i když si něco přejete nejvíc na světě, děláte pro to všechno, věříte vesmíru a malujete si snový nástěnky nad postel, občas se i tam nahoře může něco porouchat a nemusí to vyjít. Podívejte se na nás. To ale neznamená, že je všechno špatně a svět končí, vždycky vám tam nahoře někdo musí vybrat jinou cestu, protože na tamtu jste nejspíš ještě nebyli připraveni. Stejně jako my... :) Mějte se krásně, pusu! A určitě mi napište vaše zkušenosti s tím, jak se na vás kdy vesmír vyprdnul...a jak jste se s tím nakonec vypořádali, budu ráda.

Saturday 24 September 2016

STĚHUJEME SE DO AUSTRÁLIE?!

To, že jsme už dlouho chtěli změnu prostředí, ve kterém žijeme, to už víte. Naše srdíčka prahla po tom odletět někam, kde je celoročně teplo, někam, kde o krásnou přírodu a roztomilý zvířectvo není nouze a někam, kde se snad i konečně naučíme surfovat. Zkrátka někam, kde budeme žít pohodově a zároveň uvidíme i kus světa. Existuje kontinent, co tyhle všechny kritéria dokonale splňuje. Správně, je to Austrálie! David byl nadšenej z klokanů a já zase z povinnýho studia a tím dá se říct vzplanulo naše prvotní zapálení a touha odstěhovat se na druhej konec zeměkoule. Bylo nám jasný, že dostat se tam nebude jen tak a že nás to bude stát jak hodně peněz, tak i veliký úsilí... možná i nervy. My byli ale na 200% rozhodnuti, že pro to uděláme maximum.


Spojila jsem se se známou (zdravím tě Hani, pokud čteš:)), co bydlí v Sydney a zasypala jsem ji milionem otázek. Pak už si nás vzala pod ochranná křídla agentura a tím se rozjel celý proces. Jen tak pro představu, agentuře neplatíte nic. Ona vám zařídí kompletně všechno, od výběru města, školy, po úpravu motivačního dopisu, žádosti o vízum,  až po kupování letenek. Jelikož vás dohodí škole, mají provize a výdělek právě z toho. Hned na začátku nám bylo řečeno, že dostat se do AU z UK bude pro nás hodně obtížný a hlavně rizikový. Ambasádě těžko vysvětlíte, že po 2 letech v Anglii neumíte anglicky a proto se chcete učit v Austrálii. My se chtěli ucházet o depandetský vízum, tzv. vízum pro partnery, kdy jeden studuje buď AJ nebo odbornou školu a ten druhý má právo pracovat fulltime. Po pravdě, nikdy bych neřekla, jak moc obtížnej celej ten proces je a co všechno pro to člověk musí udělat. Nejprve přišel na řadu výběr města. Sydney ani za mák, ale zamilovali jsme se do Perthu - klid, pohoda, nádherný pláže a panenská příroda či pouště hned za městem. Asi nejdůležitějším bodem je motivační dopis, na kterém vlastně všechno závisí a musí být napsán tak, abyste přesvědčili ambasádu, že právě vy to vízum potřebujete a jste tím nejvhodnějším kandidátem. Ač to zní jednodušše, je to věc, která mi zabrala úplně nejvíc času. Musíte mít příběh, který dává smysl, zakomponovat do něj i partnera a všechno musí naprosto perfektně sedět a navazovat.


Po tisíci úpravách a konzultacích se mi konečně dostalo odpovědi, že "Už ten dopis začíná nějak vypadat a že se jí to celkem líbí". Pořád tam ale bylo to obrovské riziko, že když nám zamítnou vízum, přijdeme nejen o 40 tisíc, ale i o doživotní zákaz vstupu jak do AU tak i na Zéland a ne, nemůžeme tam pak ani na dovolenou. A to je sakra blbý. Další možností je odjet tam na turistické vízum a o studenstké požádat až na místě, riziko je sice menší, ale pořád tam je a případný zklamání si snad nechci ani představovat. Co jsem ještě zapomněla zmínit a bez čeho asi není šance se do AU dostat - dostatečné finanční krytí. Častokrát si ambasáda vyžádá i výpisy z účtů atd, takže bacha na to. My na tenhle náš #australiandream šetřili už docela dlouho, takže tohle jsme naštěstí nemuseli tolik řešit. Dalším krokem byl tedy výběr školy. To nám zabralo další měsíc a půl, nakonec jsme to ale dali dohromady a mě by tak čekaly 3 kurzy angličtiny, zakončené zkouškou CPE. Potom jsem měla v plánu se přihlásit na odbornou školu se zaměřením na health&fitness, abych tak dělala, co mě baví. Paní z agentury pro nás připravila kalkulaci, dělala finální úpravy v dopise a všechno to konečně najednou začínalo vypadat slibně. Jen tak pro představu... moje studium včetně učebnic a materiálů + pojištění pro nás oba mělo vycházet na 136 tisíc. A to si vemte, že v tom nejsou letenky, poplatek za žádost a finanční krytí, představující dalších 350 tisíc.

zdroj:weheartit.com

Asi si umíte představit to naše natěšení a bláznění, jenom ten pocit, že na začátku listopadu už možná budeme bydlet 5 min. od moře. Já už dokonce začala zkoumat, kde tam žijou který žraloci a jaká je možnost napadení.. :D :D A je menší než třeba psem! Na to naše plátno snů nad postelí jsme si zmapovali průběh naší cesty ke splnění dalšího snu a doufali jsme, že ten vesmír vážně funguje jak má, jinak by dostal na čuňu. Ani za boha jsme nepomysleli na to, že by to nemuslo vyjít. Stroprocentní oddání. Záložní plán prostě neexistuje. Dopis máme, vybranou školu taky, teď už jen vše zaplatit, poslat žádost, měsíc bejt napnutý jak kšandy...a pak už jen letenky a hurá za novým životem. A hlavně věřit, protože to je přece základ všeho!

Nedávno mi přišla zpráva na skypu od paní z agentury. "Musím s vámi nutně mluvit, mám pro vás novinky ohledně schvalování a zamítání víz...". Trošku ve mě hrklo, ale co, prostě jen další informace, nic víc. Spojila jsem se s ní, jak nejdřív to šlo...a teď se podržte. Čekal nás hovor ne ve dvou, ale rovnou ve třech. Speciálně kvůli nám totiž povolala majitele všech agentur na světě a ten nám měl sdělit něco dost důležitýho. To, že by se volal takhle vysoce postavenej člověk se prý moc často nestává, jenže podle ní jsme tak rizikovej a výjimečnej případ, že to jinak ani nešlo. Brzy vám prozradím, co jsme se vlastně dozvěděli.....a jak to s námi dál vypadá. Takže... #staytuned! :)) Jo! A pokud chcete jít studovat do Austrálie a nevíte jak začít, klidně mi napište, teď jsem ve stadiu, kdy jsem schopná vám nejspíš něco málo poradit... :) Pusu!

Thursday 22 September 2016

Porovnání života Čechy x Anglie

Zdravím všechny,

Snad se máte krásně, i přes to, že z toho, co vím, tak v ČR se to už pomalu začíná schylovat k podzimu. Velké loučení, pečení a "goodbye párty" už mám za sebou, takže je na čase to celé nějak shrnout, co myslíte? Tak jdeme na to!

JÍDLO


Začneme jídlem, protože jídlo má každej rád, takže proč né, že jo. Pokud žijete v Anglii a umíte uvařit kromě čaje a čínský polívky i docela dobrý jídlo, máte obrovskou výhodu. Ušetříte hoodně peněz (co si budem povídat, "eating out" se prodraží) a vzhledem k výběru a kvalitě potravin, co tu jsou, máte nekonečno možností si v kuchyni vyhrát. Co jsem stihla za ten rok vypozorovat, tak angláni stravování nevěnujou tak velkou pozornost jako třeba my češi, kde se v každý druhý domácnosti vyváří jak kdyby se měla nakrmit celá vesnice a běda, aby chlap šel do práce s prázdným žaludkem nebo bez velký sváči jak do lesa. Angláni si o obědový pauze dojdou pro sendvič (ano, i já podlehla sendvičům...měla bych se stydět) nebo pro sushi, do práce si udělaj dvoulitrový smoothie a jsou spoko. Hlavně, aby to bylo zdravý, vegan, gluten-free a co nejmíň kalorií. Přijde mi, že doba, kdy si všichni mysleli, že v Anglii jsou živí jen z fish&chips a z párku s fazolema už je dávno pryč. A to je super! Ten pokrok je obrovskej a vidím to hlavně na food trzích a v supermarketech. Všude především thajská a indická kuchyně, nějakej ten kebap, sem tam burger...ale kolik vlastně potkáte stánků s fish&chips?:D Možná jeden? Je fakt, že až tady v Anglii jsem se začala stravovat mnohem zdravěji a kvalitněji a jsem za to hrozně ráda. 


X







LIDÉ A SPOLEČNOST CELKOVĚ


Je obecně známo, že česká povaha má sklony k negativitě a neustálýmu stěžování si. To mi asi dáte za pravdu.. :D Úřady, pošty, supermarkety... většinou se fakt nestává, že by za přepážkou nebo u pultu překypovali štěstím a dobrou náladou, spíš naopak. Všechno je problém a všechny otravujete. V Anglii je to přesnej opak. A to je věc, kterou tady miluju! Ať jdete amkoliv - do tesca,  do kavárny nebo do drahýho obchodu, všude se na vás usmívaj, jsou nápomocní..a zkrátka vážej si vás jako zákazníka. Na customer servicu si tady zakládá skoro každej podnik/společnost a tak by to myslím mělo být všude... :) Další věc, kterou je Anglie docela proslulá - milí, bezprostřední a otevření lidé na ulici. Přijedete do Anglie...jdete jen tak po ulici, neznámí lidé na vás házej úsměvy, v metru se s váma začne vybavovat stará babička, na ulici vás osloví květinář a vy si říkáte, jak je to báječný a milý a že máte hnedka lepší den. 




No, tak mi věřtě, že po pár měsících zjistíte, že to všechno je jen přetvářka a umělost a začnete mít plný zuby dotěrnejch týpků (černochů), co na vás halekají a při nejlepším vás ještě zastavují, přisedaj si k vám v metru a chtěj být kámoši. Jednou jsem to počítala a jenom za cestu z casina na metro nás s kámoškou zastavilo dohromady asi 5 kluků. A co si budem povídat...to je v 6 ráno po noční fakt to poslední, co chcete.. :D. Ale to je tady prostě normální. Občas mi chybí to, jak si v Čechách každý  na ulici hledí svého a když si zajdete v Praze sami na kafe, víte, že si k vám nikdo nepřisedne :D. Jinak mám ale anglány ráda, přísahám! Zbožňuju britskej přízvuk, to jak jsou noblesní v každý situaci...a jak jsou k sobě navzájem zdvořilí

 PENÍZE A NÁKLADY NA ŽIVOT


Vzhledem k minimální mzdě si tady i lidé v pohostinství a službách  můžou přijít na super peníze a za pár let si třeba vydělat na byt či dům v ČR nebo na cestování. Na druhou stranu náklady na bydlení jsou tady asi tak 3 krát větší než u nás, takže s tím člověk musí taky počítat. Hodně záleží, zda chcete být v centru a nebo vám nevadí jezdit do práce hodinu. My máme studio asi 15 min metrem od centra a vycházelo nás dohromady kolem 30 tis. měsíčně, což zní naprosto šíleně,  uznávám, ale ve 2 se to dá docela v pohodě utáhnout a i když se člověk trochu uskrovní, pořád má pocit komfortu a finanční zapezpečenosti, oproti ČR. Nebýt Anglie, nikdy bychom si například nedopřáli takovou exotickou dovolenou  a spoustu dalších věcí... :)




ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ


Tohle bude asi hodně těžké porovnat. Anglie má nádherné budovy, stavby, domečky, ulice....překrásné parky a třeba Londýn je sám o sobě dechberoucí. Ta atmosféra, architektura a to, jak pokaždé objevíte něco novýho, to je hrozně fajn a člověk si na to rychle zvykne. Jenže my se zase můžeme pyšnit pěknou přírodou..máme nekonečné lesy, hory...a v neposlední řadě božksej klid a ticho i v trochu větším městě. Máme Prahu a Český Krumlov a to jsou taky místa, za které se myslím vůbec nemusíme stydět. Tady jsou třeba všichni z Prahy abnormálně nadšeni a vychvalují si ji do nebes.. :D Tak si toho važme! Takže když to tak shrnu, tak kdyby byly za výjezdem z  Londýna moře, hory a jezera, kam si může jet člověk během půl hodinky odpočinout, bylo by to naprosto ideální!:D





X






VYŽITÍ A ZÁBAVA


Tak tady asi není moc nad čím váhat. V Londýně je pořád co dělat a nikdy se vám nestane, že byste seděli doma na zadku a nevěděli roupama coby... :D Já si hned po přistěhování stáhla aplikace Fever a Dojo, abych měla přehled o tom, co se kde děje a denně na mě vyskakovalo milion věcí - v zimě bruslení a vánoční trhy, všelijaké food festivaly, workshopy, ochutnávky vín, ghost tours a různý noční prozkoumávání podzemí Londýna, adrenalinový atrakce, opery, filmy pod širákem, plavby po Temži, módní akce, světový premiéry filmů... nebo třeba meet&greet s Kristinou Bazan. V Londýně toho můžete zažít nespočet... je k tomu potřeba ale dost peněz a taky času. Spousta věcí se tu dá ale dělat i bez toho, aniž by vás to zruinovalo, jen to chce pozorně hledat. Upřímně, tohle je věc, na kterou jsem si tady neuvěřitelně zvykla - to nekonečno možností. Jo a taky kavárny! Jsem kavárenskej povaleč, i když teď už se teda vzhledem k šetření docela lepším. Každopádně tady je tolik roztomilejch a zajímavejch kaváren a podniků, že se stopro nevyhnete sepisování si seznamů míst, kam nutně musíte zajít, haha. Je ale důležitý si uvědomit, že doma máte kamarády, rodinu a lidi, s kterýma byste tohle všechno mohli podnikat, jenže tady to je jinak. Ač byste kolikrát něco chtěli, nemáte v tu chvíli s kým. To je prostě buď a nebo...








Nakonec pár věcí, o kterých se prostě musím zmínit. Říká se, že češky jsou nejhezčí a britové jsou naopak nejméně atraktivní. Abych vám pravdu řekla, tak holky tady v Londýně se umí opravdu nádherně oblékat a líčit. Tak třičtvrtě všech holek se sice snaží vypadat jako Kardashians a oblékají se vesměs všechny podobně, to ovšem nic nemění na tom, že pro mě jsou krásný a denně se otočím za spoustou holek a řeknu si "wow". Sice to není ta klasická přirozená krása, ale připadá mi, jak kdybych tady na ulicích denně potkávala blogerky a ikony instagramu. Britský holky jsou krásný tak zvláštně, maj většinou hezký nosy a velký oči. A britové se mně osobně taky čas od času líbí.. :D Vemte si třeba Ryana Goslinga! Neříkejte, že není boží...a to je to typickej anglán!:D 



Tak co myslíte, je lepší žít v zahraničí, třeba právě v UK... nebo v naší zemi rodné? Určitě mi dejte vědět do komentářů, co vás drží doma nebo naopak v cizině...a proč. Moc ráda si počtu :)). Mějte se krásně, pusu! :*



Tuesday 13 September 2016

BYE BYE LONDON...

Tak...a je to venku. 30. září opouštíme definitivně (?) Londýn. Asi bylo na čase se i s vámi, nejmilejšími čtenáři, podělit o tuhle novinku. Přesně před 12ti dny to byl rok, co jsme se sem přestěhovali. Páni, taková doba. A tak neskutečně rychle to uteklo... byl to rok, co mě obohatil po všech stránkách a za všechny ty skvělý i méně skvělý věci (práce..atd, však vy víte) , co se tu udály, jsem opravdu vděčná. Naučila jsem se bejt samostatná a až tady mi došlo, že prostě za tím zadkem mi po celej život nikdo stát nebude. Prokrastinace se mnou šla taky ruku v ruce a já si až tady konečně uvědomila, že povinnosti a kopu věcí k vyřízení za mě bohužel nikdo jinej než já neudělá. Materiální věci mě už nechávaj naprosto chladnou, obchodům se vyhejbám obloukem a naopak mám radost z toho, když mi chodí měsíčně na účet vejplata...a téměř celá tam zůstane. Ač je to divný a zní to docela paradoxně, tady v Londýně jsem se naučila šetřit. Možná právě Londýn měl bejt tím impulsem, co mě naučí, že život přece není jen o kabelkách, značkách a tunách kosmetiky. Nebejt bydlení tady, asi bych pořád prahla po něčem víc. Poznala jsem taky spoustu lidí...různejch lidí, různejch kultur a někdy až neuvěřitelnejch příběhů. To si někdy až říkám, tyvado, kde se tady tenhle člověk k sakru vyloup?! Kluk, co umí mluvit 6ti jazyky, holka, co se vydala na cestu kolem světa, další navštívila 44 zemí a teď ujela 600 km na kole přes Švýcarsko, roztomilá malá slečna, co vypadá jak panda, jejíž kultura jí nařizuje skoro všechen svůj výdělek rozeslat po všech pra-pra-pra příbuznejch do Hong Kongu a živit tak celou svoji rodinu. Chronickej lhář, co žil všude na světě, jeho manželce je jeden 34 a další den 27, od všecho má klíče, vyzkoušel všechny povolání od doktora až po sushi chefa, ale pro mě člověk se sdrcem na správným místě, s kterým byste si dokázali povídat hodiny....a mohla bych pokračovat do nekonečna. Některý lidi mi přirostly k srdci víc, některý míň.. jedno jsem se ale naučila - nikdy vás nebudou mít rádi všichni a nikdy se ani všem nezavděčíte. Hlavně bejt sám sebou a ty správný lidi už si k vám cestu najdou... :)


Náš vztah s D. tady v Londýně nabral úplně jinejch rozměrů, přežili jsme spolu ve zdraví rok v tohle maličkým krcálku o jedný místnosti, takže teď už přežijeme fakt úplně všechno! Jeden by řekl, že Londýn mi tak nějak obrátil život vzhůru nohama. K lepšímu, to stoprocentně....spíš ale duchovně, než co se do kvality života týče. Sami víte, jak moc jsem o bydlení tady snila a tak si teď asi říkáte: "Proč to tady teda balí?". Odpověď je jednoduchá. Tenhle život není pro mě, resp. pro nás, to pravý ořechový. Až tady jsem přišla na to, že nic se nevyrovná krásný přírodě, čerstvýmu vzduchu, procházce v lese nebo dni stráveným piknikováním na sluníčku v parku, kde svoje místečko nemusíte sdílet s dalším tisícem lidí. Jít do krámu bez toho, aniž byste se museli prodírat mezi davem lidí a půlku svýho života netrávit v metru. Londýn může bejt sebevíc krásnější (a že krásnej je!), ale ani ty královský parky, nádherný architektonický budovy a spousta kaváren a míst k objevování, nevykompenzujou ten každodenní stres, ruch, honění se do práce a z práce, zkrátka život pod tlakem, kdy jste tady mezi 8mi milionama lidí tááákhle maličký.  Je jasný, že život servírky nebude asi nikde nadstandartní, ale ono je tady vlastně docela jedno, co děláte za práci. Není to tak dávno, co mi u nás v casinu byla nabídnutá pozice supervisorky. Já odmítla. Působí to sice hezky, nosíte sáčko, procházíte se vznešeně po casinu a jste "někdo". Mě už tahle vize opustila, protože faktem je, že takovýhle rozhodnutí by mě tady uvázalo na další roky, směny bych měla pořád stejný, byla bych unavená po nočních a zároveň k tomu všemu bych měla hlavu jak pátrací balón. Tohle není ta cesta, kterou bych se chtěla vydat a jsem si jistá, že jsem se rozhodla správně. Nikomu bych ale Londýn nerozmlouvala, protože dokud to člověk neokusí sám, nepozná.. :) Záleží, co od života tady očekáváte. Pokud budete chtít kdokoliv, jakkoliv s něčím ohledně Londýna pomoct, poradit, určitě mi napište na mail j.brucknerova@seznam.cz a já se budu snažit vám předat co nejvíc informací :)).

Vzpomínková, před-stěhovací..ještě blondýna z Londýna .. :)
A co s náma bude dál? Jedeme domů! Nevíme sice na jak dlouho, ale joo, těšíme se. Teď mě čeká poslední týden v práci, rozlučková grilovačka, spousta pečení - na soutěž a hlavně na posl. den v práci. Už máme vcelku všechno sbaleno v krabicích...(2 krabice jsou jen moje boty a kabelky, ups:D..) a jsme dá se říct připraveni vše odeslat do ČR. My poletíme až 30. září, mezitím se ještě budu pořádně loučit s Londýnem. Přiletí mi na pár dnů kamarádi, který jsem neviděla hroozně dlouho, takže to loučení bude jak se patří! <3 No, bude se mi stejskat, ne že ne. Zvykla jsem si na casino, na lidi, na ty nekonečný možnosti...ale bohužel, ne na tenhle život. Je čas na změnu... :)

Mějte se nádherně....a nebojte se ve svým životě dělat změny. Je to osvobozující a nabíjí to jak blázen! Napadlo mě ještě udělat článek, kde srovnám celkově život v Čr a život v Londýně, co vy na to? Zajímalo by vás to? Dejte mi vědět do komentářů. Pusu všem, brzy se ozvu! :*

Tuesday 6 September 2016

One week of exploring london #2

Po dlouhé době vás všechny zdravím <3

Asi by mě měla hanba fackovat za takovouhle dlouhatánskou prodlevu, co?! Byla jsem zase "nečekaně" doma (jsem tam snad častějš, než brácha, co je na intru :D) a bylo to moc moc fajn, takový příjemný zakončení léta s nejbližšíma - s rodinou, kamarády a taky s dalšíma lidma na festivalu. Tam byl mimochodem i můj nej-nej-nej oblíbenější DJ ever - Oliver Heldens a já si tak mohla odškrtnout další kolonku ze svýho předsmrtelnýho bucket-listu... a to - jít na jeho show. Povím vám, že to pro mě byl asi jeden z nejvíc emocionálních zážitků a přes ty sloní slzy jsem ho snad ani pořádně neviděla a tak třičtvrtě z doby, co byl na stagi, jsem bulela jak želva. Achjo Jani, back to fifteen docela. Pro mě ovšem tohle mělo význam asi stejnej jako pro mladý slečny Justin Bieber, takže chápete ne? :D. No a od doby, co jsme přijeli z Čech jsem pořád neskutečně unavená. Každej den se přemlouvám k tomu se vykopat ven z postele a nejradši bych byla jen doma - vařila, jedla dobroty, spala, koukala na seriály a taky si vytvářela nástěnky snů. To Londýnský umouněný počasí mi k tomu navíc skvěle náhrává a mně to vůbec nevadí, abych se přiznala. Bohužel toho máme teď docela dost, takže žádný lelkování se konat asi moc nebude. Čeká nás velká změna a já vám brzy všechno povím.. :)) Teď bych vám ale ráda ukázala druhou várku fotek z července, kdy jsem si tak trochu hrála na paní průvodkyni, haha. Tak pojďme na to!

Ve středu jsme už brzy ráno vyrazili na Warvick Avenue a potom k Little Venice, nebo-li k Londýnskejm benátkám. Nikdy bych neřekla, že v Londýně jsou tak nádherný house-boaty a kanály, celkově ta atmosféra, když jdete podél řeky, je taková jinačí...neanglická. Moc doporučuju! Odpoledne nás čekalo Madame Tussauds, kam jsem vždycky měla chuť se jít podívat. Figuríny byly některý fakt k nerozeznání..to dokonalý, detailní zpracování je prostě něco neuvěřitelnýho. Ovšem abych pravdu řekla, tak Pražský muzeum voskovejch figurín mě nadchlo mnohem víc :)). Další zastávkou byly Kensington rooftop gardens. Španělské zahrady na střeše - místo pro konání večírků, svateb a honosných akcí a zároveň taková oáza klidu, otevřená některé dny i pro širokou veřejnost. Určitě mrkněte SEM na jejich stránky, kde mají vypsané aktuální termíny. Je to zdarma, stačí se jen na recepci ohlásit a můžete relaxovat :).










 Tenhle salonek jsem si naprosto zamilovala... vidím ty večery úplně živě - vodnice, víno, polštáře na zemi, orientální vůně... Tohle jednou potřebuju! :D



Pro mě zahrady představovaly ideální místo pro relax a odpočinek. V horním patře se pak nachází i luxusní restaurace, kde mě osobně nejvíc uchvátil interiér a design...no a samozřejmě ten výhled! Na nějakou významnou událost naprosto dokonalý místo, co myslíte?







Další den jsem rodiče vzala do Nothing Hillu, kde to mám taky moc ráda. Nad barevnejma domkama sice nejuchali tolik jako já (to asi nikdo), oni radši ty cihláčky... ale nadšený byli moc. Konečně jsem zažila trhy v Portobellu a neskutečně se mi tam líbilo. Tolik nádhernejch věcí! Statečně jsem udržela svoje sklony k tomu, koupit si další volánkovej top, na uzdě, dali jsme si smoothie z ananasu na osvěžení a pokračovali jsme na Borough Market, kam jsem naše vzala na můj nejoblíbenější pad-thai <3










Páteční výlet do Brightonu...


Říkám si, bezva, konečně má bejt hezky a já tak poprvý v životě zažiju ten krásnej vyletněnej Brighton, sálající přímořskou atmosférou. Jo, houby! Zas a znova byla taková kláda, že jsem si až musela jít do krámu koupit svetr!... :D Achjo...











Albert Bridge - jeden z nejhezčích mostů, co jsem tady v Londýně viděla...



O večerní projížďku na kolech v centru Londýna jsem rodiče nemohla připravit. A bylo to BO-ŽÍ ! <3 Všichni šťastný, vysmátý od ucha k uchu, sranda neskutečná, noční Londýn, krásný počasí... a ty nejlepší lidi... :)


Tímto děkuju svojí rodince, že se za náma konečně vydali, bylo to nejlepší... <3



Mějte se nádherně! Snad jsem vám dala i pár tipů, kam v Londýně vyrazit, když už všechny ty main-stream věci máte oběhané. Brzy se ozvu, pusuuu! :*