NE VŽDYCKY VESMÍR FUNGUJE...

Představte si, že máte sen a jste jen pár krůčků od jeho splnění. Tam někde v hloubi duše víte, že jiný konec, než ten šťastný, to ani mít nemůže. Nepočítáte s ním. Věříte vesmíru, věříte v sami sebe a věříte na zázraky. Nevědomky aplikujete "Tajemství" ve svém životě, představujete si, jak se budete cítit, až to všechno vyjde, dokonce děláte věci, jako by to už dávno vyšlo. Rodina se vás s pochybami v očích ptá "A co budete dělat, když to nevyjde?". A vy s úsměvem na rtech odpovíte, že nic, protože to přece vyjde, to je jasný. A pak zničehonic stačí jeden jediný hovor, pár slov... a váš sen se vám před očima začne hroutit jako domeček z karet. Asi jako když v noci kráčíte temnou hustou mlhou a tam někde v dáli se zpoza ní vynoří prapodivná postava...nečekáte to. Po pravdě...vůbec jsem nebyla připravená psát článek o tom, jak jsem měla sen o Austrálii a jak bohužel nevyšel, protože vesmír měl zrovna zkrat. O neúspěchu se píše mnohem hůř, ale je fér se s vámi dělit jak o ty hezké a pozitivní věci, co se mi v životě dějí...stejně tak i o škobrnutí nebo pády. Abych vás tedy obeznámila se situací, povím vám, co se vlastně dělo dál.

Při posledním hovoru s agenturou se na nás najednou sesypalo tolik informací, že jsme v té zaskočenosti vlastně ani nevěděli,  jak je všechny vstřebávat. To, že se počínaje červnem zpřísnily a změnily vízové podmínky do Austrálie, to jsme věděli a byli na to tak nějak připravení. Že to ale bude natolik zásadní a způsobí to zamítání víz jak na běžícím páse, to jsme netušili a k naší smůle, bohužel ani paní z agentury ne. Bylo nám řečeno, že všechny žádosti podáné po červnu z UK byly zamítnuty...a že snad dokonce úřednice z Vídeňské ambasády na školení řekla, že co je z UK se bude automaticky zamítat. Jeden hodně významný člověk si dokonce přečetl náš motivační dopis a na rovinu nám řekl, že on osobně by nám to vízum nedal a vysvětlil nám i důkladně proč. V tu chvíli jsem věděla, že to je asi všemu konec. Volali jsme si opravdu dlouho a oni se nám to pořád snažili rozmluvit a zastavit nás včas, vysvětlovali nám, že je pořád lepší zkusit teď třeba Zéland (tam podmínky nejsou tak přísné) a k AU se v budoucnu vrátit, než to risknout a ztratit všechno. Slyšet to od rodiny nebolí tolik, jako slyšet to od někoho, kdo tomu rozumí, má dlouholeté zkušenosti a pod rukama mu za život prošlo milion motivačních dopisů. Řekli nám, že ze 70% je jasné, že nám vízum zamítnou a kdybychom žádali až z AU tak se šance zvýší asi o 10% a to se fakt nevyplatí. Nad otázkou, proč zrovna Austrálie a ne Kanada jsem si jenom smutně povzdechla. Proti Kanadě nic nemám, ale k lovení medvědvů v hlubokejch lesích jsme se ještě asi nedostali. Představa, že si místo plavek do kufru balím palčáky a kulicha mě docela děsí. Ne, to si dělám srandu samozřejmě, musíme to brát trochu s humorem, že jo.. :D

 Dopadlo to tak, že nám nabídli několik alternativ, jako právě zmíněnou Kanadu nebo Zéland, ale bylo nám jasný, že s Austrálií se momentálně můžeme rozloučit, pokud teda na ambasádě nemáme strejdu z druhýho kolene nebo kámoše z dětství. Teď by se mi hodilo bejt tím člověkem, co má známý úplně všude. Já to  klasicky obrečela ve sprše a proklínala jsem ty 3 měsíce, kdy jsem zbytečně smolila dopis a dala do toho všechno, David ten to vzal docela sportovně, ne-li spíš jako přínos. Prý je fajn, že nás včas zastavili a asi to tak osud chtěl a my máte jít teď jinou cestou. Tak jsem po fázi smutnění přepnula mozek do tohohle sluníčkovýho módu a udělalo se mi trochu líp. Ať jsme dumali, jak jsme dumali...došli jsme k závěru, že v tuhle chvíli asi risk nebude zisk, ale ztráta. I když mě to neuvěřitelně mrzí, vím, že my něco vymyslíme. Musíme. Dát výpověď v práci, poslat krabice s věcma domů a ocitnout se najednou docela nečekaně bez plánu je poměrně děsivý, nebudu vám trvdit že ne. Na druhou stranu, pořád mi chybělo v životě nějaký velký vzrůšo, tak teď ho tady asi prej mám. Na stříbrným podnose sice nedorazilo, ale snad to nebude tak zlý, jak to vypadá. I když pro nás jsou dveře do Austrálie momentálně asi zavřený, do světa je pořád máme dokořán  a tak by byla škoda toho nevyužít, dokud jsme ještě mlaďasové a nemáme děti a hypotéku a tak, však to znáte! Spoustu lidí se nás ptalo, jestli teda plánujeme zůstat v Čechách a najít si nějakou práci. Nějakou dobu určitě pobudem, dost se mi poslední dobou stejská a neskutečně se domů těším. Dneska jsem ani nemohla dospat! Jak se ale znám, bude stačit pár měsíců a zase mě začnou svrbět chodidla (v češtině to zní fakt divně, haha). Navíc my jsme extrémní plánovači, David už je ode mě taky nakaženej a lehce se pro něco nadchne, takže naši další- náhradní etapu života vymyslel během jednoho dne.. :D Sama jsem zvědavá, jak to nakonec všechno dopadne. Určitě vás budu o všem informovat, pokud tedy chcete <3 

Na závěr bych chtěla říct, že i když si něco přejete nejvíc na světě, děláte pro to všechno, věříte vesmíru a malujete si snový nástěnky nad postel, občas se i tam nahoře může něco porouchat a nemusí to vyjít. Podívejte se na nás. To ale neznamená, že je všechno špatně a svět končí, vždycky vám tam nahoře někdo musí vybrat jinou cestu, protože na tamtu jste nejspíš ještě nebyli připraveni. Stejně jako my... :) Mějte se krásně, pusu! A určitě mi napište vaše zkušenosti s tím, jak se na vás kdy vesmír vyprdnul...a jak jste se s tím nakonec vypořádali, budu ráda.