Friday, 4 August 2017

JESTLI TO NEBUDE LÁSKA

Nedávno jsme s Davidem oslavili 3. výročí, při čemž oba bychom zasloužili metál za tu výdrž a vytrvalost, a k tomu jako bonus minimálně jednu tubu s barvou na vlasy - to až ze sebe brzo zešedivíme.. :) OK, vtípky stranou, o co tedy půjde? V životě jsem měla několik vážnejch vztahů, u kterejch nebudu tvrdit, že nějakým způsobem záhadně ztroskotali, jelikož teď už si na otázku PROČ dokážu naprosto přesně odpovědět. A ani přesto se necejtím jako odborník, co by měl v úmyslu tu rozjíždět poradnu, v níž by vás zahlcoval články na téma "Láska, vztahy, sex".

S klidným svědomím ale můžu říct, že za ty roky jsme spolu přeskákali víc překážek než koně na Pardubický za celou sezonu, a já cejtím, že teď je ta správná chvíle vás do naší láf story nechat nakouknout. Obzvlášť, pokud se třeba bojíte skoku do neznámých vod nebo si pohráváte s myšlenkou, že  to tady zabalíte a vystavíte váš vztah zkoušce jakou je například soužití v zahraničí. Náš příběh neberte jako něco, co musí fungovat všem nebo jako zaručený recept na "Žili spolu šťastně až do smrti", každý vztah je jedinečný, a pokud by někdo návod na šťastný vztah opravdu znal, proč by tu mezi námi stále bylo tolik utrápených duší? Ten prostě neexistuje.


Věřím taky, že nejvíce se toho naučíme právě skrze naše vztahy, a když nejsme úplní zabenděnci, co opakují ty stejné chyby stále dokola, tak při pravidelném zalévání neporostou jen naše vztahy, ale i my sami. A to je úžasný. Takže jestli chcete, aby to všechno rostlo jak houby po dešti, vařte kafe a čtěte dál.

Tak, začala bych asi největším klišém všech kliší (jak se tohle proboha skloňuje?) a to zní: "Ten, kdo neriskuje, nic nemá". S Davidem jsme se poznali v době, kdy jeho hlavní teritorium představovala Anglie, tudíž v Čechách byl jen na prázdninách. Setkání jak ve filmu nečekejte, neuhnal mě ani na klasický sladký řeči a komplimenty, právě naopak, byl drsnej jak šmirgl papír, a o to víc mě bavilo si s ním psát. Když jsem pak Davida tenkrát poprvé zahlídla z busu, rozhodně jsem nešla do kolen (za to teď do nich chodím pravidelně), a on si zase prý pomyslel něco ve stylu, že mám moc růžovou pusu. To se ale zlomilo, když jsme spolu začli doopravdy randit, a semlelo se to všechno najednou tak rychle, že slovo dalo slovo, David dal letenku, a já za ním po dvou měsících odletěla do Anglie. Nemohla bych se divit, kdyby v tom byly nějaký čáry máry, když už jsem si nabrnkla toho kouzelníka.


V tý době jsem měla odvahy na rozdávání, takže přestěhovat se za někým, koho sotva znám, mi přišlo naprosto normální. Spoléhala jsem na instinkt, a v tu chvíli jsem vůbec netušila, že tímhle krokem se můj život začne otáčet o 360 stupňů. 


Takže ať už se nacházíte v prapodivnější životní situaci, co se vztahů týče, třeba máte někoho na druhým konci světa, s kým si denně skypujete a budoucí setkání je na spadnutí, nezavrhujte to ani v případě, že okolí vás ma za naivní blbečky, který nemají ani páru, jak to v životě funguje. Nikdy totiž nevíte, jestli si právě nepíšete s chlapem, kterej vám doma bude přidělávat poličky a kterýmu budou vaše děti říkat tati :))). 

Vypadá to vcelku jednodušše, jednoduchý to ale vůbec nebylo. Hned zkraje jsme si procházeli hodně krušným obdobím, který mě naučilo, že pokud chci vztah, co vydrží, musím se nejprve naučit pár věcí:


1) MÍT SE RÁDA


Ono je mít se rád..a mít se rád. V poslední době se s tématem sebeláska roztrhl pytel, čemuž samozřejmě moc fandím, jen mi připadá, že se to všechno točí jen kolem toho, na co denně koukáme v zrcadle a jak se vnímáme. A ač jsem s tím, jak vypadám, byla skoro vždycky spokojená, i tak jsem trpěla pocitem méněcennosti. Ne tím povrchním, ale tím duševním. Takovým tím, že jsem si neuměla připustit, že můžu být pro někoho dostatečně dobrá, čímž jsem akorát přivolávala situace, který tomu nasvědčovali. A přesně z tohohle pocitu potom pramení i další nemilej pocit, a tím je žárlivost. Ta mrcha, která nás užírá, ať chceme nebo ne, oprávněně i neoprávněně. Nojo, ale jak se s tou potvorou vypořádat?

To prvotní je uvědomění, že jediným limitem je naše hlava. A že to není tak, že by to dělal někdo nám, ale že si to děláme vlastně sami. A tak si vytváříme scénáře, který se nikdy neodehráli, vizualizujeme si špatný věci, který se nikdy nestaly, a brodíme se v myšlenkách, který nám v hlavě den co den překáží - úplně zbytečně. A i když se ty scénáře staly, stejně dál hledáme, pátráme, hrajeme si na agenty CIA, neboť každá další stopa je pro nás jako trofej. Trofej v podobě bahna, do kterýho se dobrovolně uvrtáme a nemůžeme z něj ven. A přitom stačí tak málo.

Nesnažit se změnit druhýho, ale změnit sebe.

Když jsem se sžila s myšlenkou, že pro toho člověka jsem dobrá jen a jen já, protože si mě z nějakýho důvodu vybral a nemá nač hledat jinde, najednou jakoby se rázem všechno změnilo. A možná nezměnilo, kdo ví, každopádně já to přestala vnímat. Ten člověk je šťastnej se mnou, tak proč by měl koukat po jinejch nebo něco vyvádět? Takže šup, opakovat si tuhle mantru každej den a žít jí! Je to tak jednoduchý, ale my si to děláme tak složitý... :)


2) ODPOUŠTĚT


Když někomu odpustíme, je to vlastně jako bychom odpustili sami sobě. Je to sakra těžký, ale tím, že se naučíme odpouštět i ty nejhorší věci, se vlastně osvobozujeme a čistíme. Samozřejmě, když  s váma někdo zametá stejným způsobem furt dokola, neodpouštět, poslat do prdele k šípku!

Ale když víte, že vám to za to stojí, odhoďte ega stranou a nechte věci plavat. Byly časy, kdy jsem žila v minulosti a neustále jsem sama sebe týrala věcma, které se kdysi staly, a já na ně vlastně ani nechtěla zapomenout. Část mě byla neustále pohřbená v minulosti a já se dobrovolně nechala užírat červama. Kdybych mohla dát radu tý bláznivý 17ti letý holce, řekla bych jí, že pokud chce odpouštět, tak ať odpouští celou svojí duší i hlavou nebo ať neodpouští vůbec.


3) NEŘEŠIT KRAVINY...A NEJLÍP NEŘEŠIT VŮBEC NIC!


Víte, náš vztah možná tak skvěle funguje i z důvodu, že jsme oba docela slušný flegmatici a neřešíme zbytečnosti. Nepotřebujeme si denodenně volat, je nám jedno, co ten druhej dělá, s kým je a necháváme se navzájem dýchat. Teď to možná vypadá, že jsme si úplně šumák, ale tak to není jo, prosim vás! :D Prostě si představte vztah, ve kterým jsme plně svobodný. Vztah, ve kterým se nebojíte reakcí toho druhýho, protože se navzájem tolerujete, chápete...a jste k sobě upřímný.

A o tom to podle mě celý je. Neumím si představit, že bych se bála jet s kámošem na výlet nebo že bych se musela ptát, jestli můžu jít sama na diskotéku. Vím, jak moc těžký je ztratit důvěru a zase ji vybudovat, ale jde to.  Pokud víte, že ten člověk vám za to stojí, posbírejte poslední střípky a začněte je pomalu slepovat dohromady...a než se nadějete, máte znovu celé zrcadlo.

4) OSTATNÍ NEZMĚNÍŠ, SEBE JO


Asi to každá známe. Někoho si vybereme, on se nějak chová, nějaký je, a my pořád tajně doufáme, že ač to není žádný romantik, jednou nám poslíček ten puget růží až z Holandska určitě doveze. Nestačí nám činy, ale toužíme po slovech v podobě zamilovaných básniček a srdceryvných veršů. Na kámošky instagramu odivujeme koupelnu plnou zapálených svíček, celou posetou okvětními lístky, kterou posléze předhazujeme svému milému s vidinou, že se taky jednou dočkáme. A ejhle, dočkáme se...a pak zase nic, ticho po pěšině. A takhle pořád dokola. Chceme, aby nám ten druhý vyznával lásku víc, a hlavně ve chvílích, kdy si to přejeme, ale neuvědomujeme si, že člověk, který nám tu lásku bude vyznávat nebude ten, kterého jsme si vybrali, ale ten, kterého jsme si vysnili. 



5) ŽIVOT V CIZINĚ JAKO ZKOUŠKA LÁSKY


Mám pocit, že když jsme přežili počáteční 3 měsíční odloučení, krásný a těžký začátky v Miltonu, stěhování do Londýna, kde jsme rok žili v jednom maličkým pokoji, kde se ležení v posteli a míchání guláše na plotně zároveň nejevilo jako problém, Srí-Lanku, kde jsme byli skoro na druhým konci světa a neměli jsme nic než jeden druhýho....a nakonec život, kdy jeden z nás žije a pracuje v Praze a druhej bydlí v malým městě vzdáleným od ní 2 hodiny, tak teď....teď už přežijeme vážně všechno.

Když jsme se vrátili ze Srí-Lanky, já byla v Praze 2 měsíce, David byl doma a teď se to zase otočilo. Po společným bydlení v UK a na Srí-Lance je to docela velký odloučení, protože teď už spolu nesdílíme jednu domácnost, nevaříme spolu, nepeskuju ho za válející se ponožky na zemi a on se už večer co večer nesměje stékající pastě na zuby na mým obličeji, a neříká mi, že mám vzteklinu. Nám tahle další etapa vztahu docela bodla, oba jsme si potřebovali odpočinout, začít dělat svoje věci, ale nebudu se kasat, že mi to nechybí. Je to skok, ale víme, že to je jen dočasně... :))

Prosím, pokud máte parťáka a koketujete s myšlenkou, že spolu někam odletíte, leťte! Hned teď. Neuvěřitelně vás to posílí a posune to váš vztah na další level. Možná i na level "A žili šťastně až na věky věků".

No a co, že jste spolu krátce, no a co, že se tolik neznáte, pokud vám to má fungovat v pohodlí domova, musí to fungovat i na cestách, na to vemte jed!

Když spolu dva lidé žijí, chodí oba do práce, chodí nakupovat, starají se o domácnost, řeší spolu každodenní problémy a sdílí radosti i strasti běžnýho života, nikdy se podle mě nemůžou poznat tak dokonale, jako když spolu někam vycestují na delší dobu. Nevyhnete se totiž situacím, kterým jste nikdy nebyli nucení čelit. Budou plné stresu, zmatku, nepochopení, smutku, stesku, bezradnosti, ale taky lásky silnější než cokoli jiného. Jste jak neplavci hození do neznámých vod a vaše pravé já, které je někdy cizí i pro vás samotné, začíná vyplouvat na povrch. Jste bez svých přátel, bez rodiny, bez důvěrně známého okolí...jste totálně nazí. Máte jen jeden druhýho a buď se přijmete nebo ne.

My se přijali se vším všudy, a až s tímhle vztahem vím, proč všechny ty předchozí nefungovali. Tak ať to co nejdřív zjistíte taky <3



9 comments:

  1. Jani tohle je tak krásně napsaný a upřímný článek! Vážně smekám...
    Měj se krásně,
    Tina
    https://tinasmerdova.blogspot.cz/

    ReplyDelete
    Replies
    1. Kristýnko, zas a znovu děkuju! Moc si toho vážím <3

      Delete
  2. Tento článek si vystisknu a nalepím na zeď jako desatero.. díky za něj <33

    ReplyDelete
    Replies
    1. Já bych ho lípla spíš na lednici! :D haha.
      Děkuju moc za milej komentář <3

      Delete
  3. krásny, úprimný článok, ktorý stojí za to prečítať od začiatku až do konca!
    máš úplnú pravdu a rozhodne so všetkým súhlasím! žiaľ, ten môj milý (zatiaľ) nedokáže výjsť zo svojej komfortnej zóny... musím uznať, že sa snaží a pomalými krôčikmi doháňa mňa, veľkú vlnu, ktorá skočí po každej príležitosti :D.
    ale, ako píšeš, nikdy to nie je o tom, chcieť zmeniť toho druhého. chcela som tým len povedať, že obaja sa prispôsobujeme "tempu" toho druhého, pretože to robíme pre seba a jeden pre druhého, čo je to najkrajšie, čo človek môže v láske nájsť :).

    KEJMY ♥.

    ReplyDelete
    Replies
    1. A tak to má bejt! Podle mě je úžasný, jak se dva dokážou doplňovat. Vidět svět stejně a přitom jinak...a navzájem si půjčovat ty svoje dalekohledy, mikroskopy, růžový brejle...a nechat pohledy, aby splynuly dohromady - v jeden krásnej a dokonalej. Tak proč ho měnit:))
      PS.: Já si tak vážím každý milý odezvy, děkuju moc! <3

      Delete
  4. Krásný článek :) . Moc pěkně se to čte. Já jsem s přítelem už 5 let.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Já děkuju a přeju vám s přítelem ještě alespoň 10 x tolik <3

      Delete
  5. jééé veľmi pekne napísané :) nech vám to vydrží ešte ďalších 70 let ;)

    Viki Ceglédyová

    ReplyDelete

Děkuju za odezvu a tvůj čas <3