Tak jsme tady. Zvládli jsme to! Procházíme letištní halou na Srí Lance a všude kolem nás se lesknou barevné plakáty plné čajových plantáží a úsměvavých lidí a jen co míjíme směnárenské stánky, obchodníci se o nás začnou doslova prát. Zaplujeme k tomu nejenergičtějšímu a potěšíme ho výměnou našich prvních rupií. Pokud jsem si doteď nedokázala pořádně představit, co znamená pojem "vedro jak ve vopičárně", tak teď už můžu podávat detailní popis úplně s přehledem. Vyčerpaní, upatlaní a s celým naším životem na zádech se konečně dostáváme ven. Teď už se o nás perou i taxikáři a my tak trochu nevíme, která bije. Po tom, co mě málem sežere smečka místních vyzáblejch potulnejch psů (nebo si aspoň myslím, že si mě určitě chtějí dát k večeři) si konečně vybereme taxikáře a tím se upíšeme ďáblu. Pán sice neumí anglicky, ale přesvědčuje nás, že má obrovskej bourák a je fakticky "good driver". Čeká nás divoká jízda v tuk-tuku (pro nás vtipný golfový autíčko) se spoustou smíchu a strachu zároveň. Smích nás přechází ve chvíli, kdy se na hlavní řadíme do nekonečný kolony, obklopený četníkama, ovšem bez řádu a pořádku a řidič nám začíná nesrozumitelně něco vysvětlovat. "NO Negombo today. Problem here. Tommorrow." Pak se otáčí a jedem zase někam nazpátek. To to pěkně začíná. Ani jeden z nás nechápe, co se děje a proč tam MY nemůžeme normálně projet a ostatní jo. Řidič začíná chápat, že nechápem a tak přibržďuje u chlápka, který nám konečně objasní situaci. Silnice ja napůl uzavřená a cesta by trvala 4 h. Prý máme jet až zítra. Jasně! Mele něco o hotelu a my si stojíme za tím, že do Negomba potřebujeme ještě dnes. Přece tam snad nevede jen jedna cesta, ne? Po chvilce z něj vypadne, že chce dvakrát tolik peněz a odveze nás tam jinou, delší cestou. Ejhle. Je nám to v tu chvíli jedno, strkáme mu další 2 tis. rupií a modlíme se, aby nás tam ten "jouda" konečně odvezl. V dálce konečně vidíme svítící ceduli "Villa Eco green", napětí a stres z nás pomalu odeznívá. Vstupujeme na zahradu, která nám je z fotek povědomá. Ujme se nás malej místní klučina a volá našemu host. Prý je "busy" a dorazí až za hodinu a půl. Zaboříme svoje zadky do sedačky a jsme rádi, že sedíme. Po chvilce přiběhne klučina, směje se od ucha k uchu a podává nám cosi zeleného ve skleničce...že by welcome drink? Tyjo! Čekání se rozhodneme využít k prozkoumání okolí a pláže a taky k ulovení něčeho k snědku. Stihneme akorát západ slunce. Je to krásnej pocit zase cejtit po dlouhý době tu známou vůni oceánu. Tak asi takhle nějak vypadal náš příjezd na Srí Lanku...
Víte, jak jsme z našeho host měli trochu rozporuplný pocity? Úplně zbytečně. Hned po seznámení nás bere na večeři, abychom ochutnali místní jídlo. Přijde nám to děsně milý <3 zjišťujeme, že náš host je neuvěřitelně hodnej a milej člověk se srdcem na správným místě. Sedíme za tmy v kůlničce u silnice, nesměle ulamujeme "egg hoppers", usmíváme se na sebe a trochu nás palí pusa. Ale jídlo moc chválíme a tím si vysloužíme nášup a vejslužku domů k tomu. Je nám sice trochu trapně, ale tady se odmítání jídla bere za neslušnost a tak se, ač neradi, necháváme hostit. Všechno nám připadá strašně krásný...milý a tak nějak neuvěřitelný.
No a tyhle pocity přetrvávají doteď. Hned další den brzy ráno, plní energie a očekávání, dorazíme do druhého apartmánu a když chceme pomoct se snídaní pro hosty, dostane se nám odpovědi: "No hlavně vy se musíte nasnídat!". Potom nás klučina usadí ke stolu a ptá se jestli si dáme kafe nebo čaj. A pak to přijde. Na stole nám přistávají toasty s džemem, omelety...a taky čerstvé ovoce. To už se neudržíme a začneme si vyměňovat překvapené pohledy plné otázníků a nechápeme. Vždyť my sem přijeli pomáhat a zatím nás tady jen nepřetržitě hostí! Po snídani pomůžeme poklidit a potom se desetkrát ptáme, s čím a jak můžeme pomoct. "No, teď asi s ničím". OK. Abych teda vypadala, že něco dělám, ptám se zase co a jak a mám v plánu zalejt teda alespoň kytky. Kde je konvice se nakonec stejně nedozvím, následuje bo-ží oběd (pálivé veggie curry s rýží!!<3) , po kterém jsme posláni na apartmán se slovy "Have some rest". Tak chápete to?! Natrefili jsme na tu nejúžasnější rodinu, jakou jsme si vůbec mohli přát. Jeho taťka, roztomilej dědula, kterýho jsem si nesmírně oblíbila srší vtipem a dobrosrdečností a jeho maminka je taková kouzelná babička, úplně jako z pohádky. Všichni nás tu od samého začátku berou za svoje, jsou k nám až abnormálně pohostinní a my jsme za to někomu tam nahoře moc a moc vděční. Další den si se Satchim sedneme a on mi konečně má říct, jak to tady chodí. "No, víš, já jsem hrozně flexibilní a vlastně všechno tady je flexibilní a v pohodě. Nic se nehrotí a práce...no tak stačí to co jsi dělala dneska, to bylo super (to jsem prosím otřela stoly a omyla trochu nádobí). Vlastně všechno poznáte časem sami, jak to tady funguje". Ze začátku nám přišlo, že nás tady vlastně vůbec nepotřebuje. David jen kouzlil, bavil hosty, já pomáhala uklízet, hráli jsme po večerech s hostama karty a další den ze Satchiho vypadlo, že nás chtěl vzít na večeři ven, ale nechtěl nás rušit při hraní karet. Aháá, jasně, to dá rozum! Říkám vám, nezažila jsem víc hodnýho a cool týpka!:)). Možná až moc hodnýho. Dostáváme 3 jídla denně, ale mezitím nás stejně vždycky neminou milý gesta v podobě džusů ze starfruit, nakrájenýho manga nebo banánů a nám na to ani nestačí díky. Za ten týden jsme tu poznali spoustu skvělejch lidí a s tím nám byla i odkryta spousta tajů z místní kultury, kuchyně, zvyků a tradic.... ale o tom zase někdy příště.. :)
Hodně jsem se rozepsala, ale víte, musíme nějakým způsobem pořádně ujistit rodiny a hlavně všechny babičky, že se tu máme vážně fajn a taky, že dostáváme pořádně najíst a nestrádáme! :) Tímto všechny moc zdravíme <3
Teď už i konečně máme pocit, že tu opravdu pomáháme, tak nějak poznáváme jejich systém a taky víme, že v našem případě jakmile si práci nenajdeš, tak neděláš nic. A dělat nemusíš. Nikdo nám tu neříká, co máme dělat. Jeden večer jsme docela povedeně prostřeli stůl pro francouzskej pár, skoro nám za to líbali nohy. No a když jsme vysmejčili kuchyň, kterou neprošla houbička ani písek tak 20 let, nikdo si toho ani nevšiml. Na úklid se tu neraje. Všechno tady je pro nás zvláštní, nový a každou chvilku nás tu něco překvapí. A to je na tom cestování snad to nejkrásnější. Zažíváme věci, o kterých jsem doposud četla jen v knížkách typu "40 dní pěšky do Jeruzaléma" a teď už chápu, že ty baťůžkáři o tý pohostinnosti ve světě a neuvěřitelnejch kulturních zážitcích fakt nekecaj. Možná jsme měli jen obrovský štěstí, ale i kdyby...je to pořád krásný a děje se nám to. A je vlastně jedno proč. Prožíváme pohádku, o které se nám ani nesnilo...a jsme šťastní. Moc!
tuk-tuci.. :)
David ukázal pár triků..a už je z něj celebrita!
Víte, jak jsme z našeho host měli trochu rozporuplný pocity? Úplně zbytečně. Hned po seznámení nás bere na večeři, abychom ochutnali místní jídlo. Přijde nám to děsně milý <3 zjišťujeme, že náš host je neuvěřitelně hodnej a milej člověk se srdcem na správným místě. Sedíme za tmy v kůlničce u silnice, nesměle ulamujeme "egg hoppers", usmíváme se na sebe a trochu nás palí pusa. Ale jídlo moc chválíme a tím si vysloužíme nášup a vejslužku domů k tomu. Je nám sice trochu trapně, ale tady se odmítání jídla bere za neslušnost a tak se, ač neradi, necháváme hostit. Všechno nám připadá strašně krásný...milý a tak nějak neuvěřitelný.
No a tyhle pocity přetrvávají doteď. Hned další den brzy ráno, plní energie a očekávání, dorazíme do druhého apartmánu a když chceme pomoct se snídaní pro hosty, dostane se nám odpovědi: "No hlavně vy se musíte nasnídat!". Potom nás klučina usadí ke stolu a ptá se jestli si dáme kafe nebo čaj. A pak to přijde. Na stole nám přistávají toasty s džemem, omelety...a taky čerstvé ovoce. To už se neudržíme a začneme si vyměňovat překvapené pohledy plné otázníků a nechápeme. Vždyť my sem přijeli pomáhat a zatím nás tady jen nepřetržitě hostí! Po snídani pomůžeme poklidit a potom se desetkrát ptáme, s čím a jak můžeme pomoct. "No, teď asi s ničím". OK. Abych teda vypadala, že něco dělám, ptám se zase co a jak a mám v plánu zalejt teda alespoň kytky. Kde je konvice se nakonec stejně nedozvím, následuje bo-ží oběd (pálivé veggie curry s rýží!!<3) , po kterém jsme posláni na apartmán se slovy "Have some rest". Tak chápete to?! Natrefili jsme na tu nejúžasnější rodinu, jakou jsme si vůbec mohli přát. Jeho taťka, roztomilej dědula, kterýho jsem si nesmírně oblíbila srší vtipem a dobrosrdečností a jeho maminka je taková kouzelná babička, úplně jako z pohádky. Všichni nás tu od samého začátku berou za svoje, jsou k nám až abnormálně pohostinní a my jsme za to někomu tam nahoře moc a moc vděční. Další den si se Satchim sedneme a on mi konečně má říct, jak to tady chodí. "No, víš, já jsem hrozně flexibilní a vlastně všechno tady je flexibilní a v pohodě. Nic se nehrotí a práce...no tak stačí to co jsi dělala dneska, to bylo super (to jsem prosím otřela stoly a omyla trochu nádobí). Vlastně všechno poznáte časem sami, jak to tady funguje". Ze začátku nám přišlo, že nás tady vlastně vůbec nepotřebuje. David jen kouzlil, bavil hosty, já pomáhala uklízet, hráli jsme po večerech s hostama karty a další den ze Satchiho vypadlo, že nás chtěl vzít na večeři ven, ale nechtěl nás rušit při hraní karet. Aháá, jasně, to dá rozum! Říkám vám, nezažila jsem víc hodnýho a cool týpka!:)). Možná až moc hodnýho. Dostáváme 3 jídla denně, ale mezitím nás stejně vždycky neminou milý gesta v podobě džusů ze starfruit, nakrájenýho manga nebo banánů a nám na to ani nestačí díky. Za ten týden jsme tu poznali spoustu skvělejch lidí a s tím nám byla i odkryta spousta tajů z místní kultury, kuchyně, zvyků a tradic.... ale o tom zase někdy příště.. :)
Hodně jsem se rozepsala, ale víte, musíme nějakým způsobem pořádně ujistit rodiny a hlavně všechny babičky, že se tu máme vážně fajn a taky, že dostáváme pořádně najíst a nestrádáme! :) Tímto všechny moc zdravíme <3
Teď už i konečně máme pocit, že tu opravdu pomáháme, tak nějak poznáváme jejich systém a taky víme, že v našem případě jakmile si práci nenajdeš, tak neděláš nic. A dělat nemusíš. Nikdo nám tu neříká, co máme dělat. Jeden večer jsme docela povedeně prostřeli stůl pro francouzskej pár, skoro nám za to líbali nohy. No a když jsme vysmejčili kuchyň, kterou neprošla houbička ani písek tak 20 let, nikdo si toho ani nevšiml. Na úklid se tu neraje. Všechno tady je pro nás zvláštní, nový a každou chvilku nás tu něco překvapí. A to je na tom cestování snad to nejkrásnější. Zažíváme věci, o kterých jsem doposud četla jen v knížkách typu "40 dní pěšky do Jeruzaléma" a teď už chápu, že ty baťůžkáři o tý pohostinnosti ve světě a neuvěřitelnejch kulturních zážitcích fakt nekecaj. Možná jsme měli jen obrovský štěstí, ale i kdyby...je to pořád krásný a děje se nám to. A je vlastně jedno proč. Prožíváme pohádku, o které se nám ani nesnilo...a jsme šťastní. Moc!
Já se na tyhle články tak těšila! Chytli jste skvělou rodinu, tak si to maximálně užívejte! <3
ReplyDeleteWow zní to božsky (:
ReplyDelete<3
DeleteTo ráda slyším <3 a děkujeme..Až se vrátíme, musíme zas něco podniknout, nějakej dobrej oběd a vínečko třeba pro tentokrát! :D 8-)
ReplyDelete