MŮJ ŽIVOT NA KYPRU (PART 2)

Je odpoledne, Iša má ještě půlnoc a já slyším klepání na dveře. Jdu otevřít a ve dveřích stojí nějakej chlap jak hora snad jen v trenkách a k uchu mi podává telefon. "Okamžitě si sbalte věci a běžte před barák"..slyším Georgův hlas. Upaluju vzbudit Išu a ta na mě kouká jak vyvoraná myš a vůbec neví, která bije. Během chvilky máme zpakováno a stojíme před bytem v tom ukrutným horku jak bezdomovci...ani jedna z nás neví, co bude dál.

Posedáváme na patníku a po nějaké době u nás zastaví auto, z nějž vystoupí nějakej neznámej maník a začne nám skládat věci do kufru. Pak se jede někam, neznámo kam. Upozorňuju, že tohle je tu naprosto běžný. Všichni jsou tu domluvený, ale ne s váma. Konečně, vypnutí motoru a my nakonec celou tuhle němou "komedii" tipujeme na další stěhování. No vida. Bydlení mi připomíná tak trochu apartmány v Chorvatsku, ale vypadá to mnohem líp, než to dosavadní. Vyjedem výtahem nahoru, chlapík nám odemkne dveře a hned zase zmizí, jak pára nad hrncem. Celej bejvák nás mile překvapí a my zjišťujeme, že krom nás to tu okupují ještě dvě holčiny ze Slovenska. Holky dělaj úplně tu samou práci, akorát v jiným baru a z jejich vyprávění si radši ani nedomejšlíme, co všechno tam vyváděj. 

Co se týče práce, tak myslím, že horší to už bejt nemůže. George si na nás vylejvá zlost, ponižuje nás a dělá si z nás, respektive hlavně ze mě, svoje osobní sluhy. Ty dvě další češky se mu vždycky vysmívaj do ksichtu a neberou ho vážně, hádaj se s ním, kdežto my radši držíme hubu a krok, protože upřímně...v tuhle chvíli si nejsem vůbec jistá, čeho všeho je takovejhle aorgantní debil schopnej. A teď něco, abyste byli trochu v obraze. Věděla jsem, že tohle dělám kvůli penězům a ne proto, abych si získala sympatie nějakýho hnusáka, nebo naopak, takže jsem se neustále přetvařovala, smála se jejich trapnejm vtípkům a snažila se bejt výřečná a strašně "svůdná" (Teď bych si za to nejradši nafackovala, protože takhle se ponižovat kvůli pár drinkům je..no řekněme směšný..) To co se ale stalo jeden večer, bylo i mě dost proti srsti a neměla jsem daleko k tomu se rozbrečet. Stojím tak vedle jednoho zákazníka, bavíme se a najednou k nám přichází George, vezme mojí ruku a začne s ní hladit toho slizkýho chlapa, se slovy, že takhle se to dělá…

Skoro každej den, když neuděláme kvanta drinků, si nás zve po jedný do svýho "officu" a tam nás kárá, jak si tohle jako představujeme a ptá se nás, jestli tady vůbec chceme pracovat. "Děláte si ze mě prdel?!! Nepřijeli jste sem na zkurvený prázdniny, jste tady kvůli práci!!" tahle věta padne snad na konci každýho večera. Po asi 5ti dnech, kdy nám nedává skoro nic, už se neudržím. "Takže z čeho tady asi tak máme žít? Potřebujeme peníze na jídlo atd.." jdu na to opatrně. " Aha, takže vy po mě chcete, abych vám kupoval i vymrdanej toaleťák nebo co?!!!!!!" dostalo se mi rázný odpovědi. Když se do toho vložila Áďa, poslal ji ven za dveře. Nevím, jestli je to vtipný, nebo spíš smutný. 

Je jedna věc, kterou bych snad ani radši neměla zmiňovat, ale teď už je to stejně fuk. Celou tu dobu jsme po Kypru jezdily STOPEM. Začlo to tím, že jsme se neměly jak dostat na pláž a pěšky to byla celkem štreka, tak jsme si prostě někoho stoply. Doteď mi zůstává rozum stát, kde se v nás našla ta troufalost a odvaha...můžem bejt rádi, že nejsme někde pod drnem :D. Vždycky jsme měly asi štígro na lidi, nebo nevím, jen jednou jsme hupsly do auta nějakýmu rusákovi a on si celou cestu s někým telefonoval a něco řešil a v půli cesty najednou vidím, jak se zámky na dveřích zaklapnou a my málem strachy nadskakujem ze sedaček, hlavně nepanikařit! Já už živě viděla, jak poputujem na trh s bílym masem. Řítil se s náma po hlavní silnici a my se modlily, aby každou chvíli správně odbočil, tedy směrem k pláži. K našemu štěstí se tak stalo a my z toho vozu kupodivu zdatně vyvázly, živý a zdravý..jen malinko podělaný, haha. Takže stopování radši nedoporučuju, šance, že na Kypru stopnete nějakýho úchyláka je asi mnohonásobně větší, než, že stopnete nějakou super ženskou..:D. To mi připomíná další věc, která nás na Kypru docela překvapila. Na ulici nepotkáte snad jedinou osobu ženského pohlaví a všude se to hemží jen bláznivejma chlapama, co na vás buď nadějně hvízdaj nebo trouběj z auta jak šílený. Jednou jsme se dokonce povalovaly na pláži a zničehonic se u mě zjevil nějakej týpek a začal mi mazat záda. WTF? :D Asi je na místě zmínit, že po absolvování tohohle crazy tripu jsem začala mít totální averzi na chlapy…

No a jestli si myslíte, že tamto stěhování bylo finální...tak ne-e :D. Po nějaké době nám G. zase oznámil, že musíme změnit byt (proč asi). To, co přišlo tentokrát nám vyrazilo dech. Je to nějakej děsivej zapadlej hostel, nejdřív nás překvapí taková mini televizka přidělaná na zdi, kde dávaj porno, ale oukej.. to vem čert, ale že tu nejde elektřina?! Když jsme vcházeli dovnitř, všimly jsme si recepce, která teda sice vypadala jak z nějakýho hororu, ale já se tam rozhodla vydat a poprosit je, ať to opravej. Nevím jestli to je na Kypru nějakej trend či co, ale opět tam seděl tlustej chlap zase JEN V TRENKÁCH, panděro mu trčelo ven, divně na mě civěl a když jsem mu vysvětlila náš problém, nic neřekl, jenom mě mlčky následoval do výtahu, kde mě pak provázel dost divnej pocit. Tak nám ten podivín nahodil pojistky a zase vzal roha. V tomhle kutlochu jsme bohužel/bohudík zůstaly až do konce :-)

Abych vám tak nějak přiblížila, co se dělo dál...ty dvě další češky utekly někam do jinýho baru, takže jsme v Supremu zbyly jen tři. Jak už jsem se zmínila na začátku, ani jedna z nás neměla zpáteční letenku, naštěstí jsme s sebou měly nějakou zálohu, která se teď hodila na to, abychom to tady mohly po těch 3 týdnech co nejdřív zabalit a vrátit se domů. Na rovinu, nebyly jsme si vůbec jistý, jestli to Georgovi řekneme, nebo ne, protože jsou dvě možnosti, buď nám nedá ani floka, když odletíme takhle předčasně, a nebo nás ani odejít nenechá. Pořád jsme čekovaly letenky a z těch cen se nám ježily vlasy..8 tisíc, 7 tisíc..jo, tak to bude ještě sranda. Neměly jsme ani páru, kde ty letenky koupíme, zda někde přímo v v agentuře (jestli tu ovšem nějaká je) nebo si zajdem do internetový kavárny a omrknem to tam. Další otázka zněla: Jak se dostaneme na letiště? George nás tam asi dobrovolně nepoveze…

No a tom, jak to všechno nakonec dopadlo se dozvíte v příští...a zároveň poslední části!:)) Je mi jasný, že z tohohle vyprávění to vypadá, že to byly nejhorší 3 tejdny v mým životě, ale ono to vlastně nakonec nebylo vůbec špatný. Poznala jsem spoustu novejch lidí, zažila jsem párty na pláži až do svítání a procestovala jsem i pár nádhernejch míst na Kypru a to nejdůležitější..ŠKOLA ŽIVOTA. Napadlo mě, že do posledního dílu zakomponuju především tu světlou stránku a zároveň udělám takové shrnutí, protože teď, po 2 letech se na to už taky dívám jinak. Hlavním účelem bude otevřít oči mladejm slečnám, které mají tzv. "itchyfeet", stejně jako kdysi já a před očima mají ten úžasný život u moře... :). Mějte se krásně a pokud by vás ohledně Kypru cokoliv zajímalo, napište mi to do komentářů, moc ráda vám odpovím! Pusu :*