IT'S TIME TO MOVE ON

Ahoooj!

Snad se máte bájově, o čemž teda nepochybuju, když nám právě začal víkend, co?!:)) Já už ho mám dá se říct za sebou, v týdnu jsme si totiž s holkama z práce vyrazily z kopejtka a řádily jsme po Londýnskejch barech jak utržený ze řetězu...haha. A bylo to hrozně super! Jen teda nevím jak vy, co jste v podobný věkový kategorii jako já, ale taky už si občas připadáte na to "paření" starý? U nás v casinu je zřejmě trochu jiná sorta lidí, všichni choděj po práci na drinky (já skáču šipku rovnou do postele) a někteří jedinci se i častokrát ve svým volným čase JEN TAK objeví na baru, že prej měli cestu kolem. Tak já nevim. Já se ve svůj dayoff snažím casinu vyhejbat obloukem, užívám si každý volný minuty a oni tam choděj dobrovolně? :D Zkrátka, každej to máme asi jinak. No nic, ale to jsem úplně odbočila, klasicky. Možná jste očekávali další část o Zanzibaru, ale já si říkala, že by bylo fajn to proložit i něčím jiným, třeba outfitem nebo mým superhyperultrazábavným povídáním.. :) Co vy na to?

Já si poslední dobou připadám jako na houpačce, prostě takový ty dny, který má asi každej z nás...jeden den mám chuť se zahrabat někam hluboko pod zem, nebaví mě práce ani blog, nenávidím Londýn, nesnáším lidi + chudák David to vždycky odnáší, no a druhej den jsem zase naopak mega produktivní - nakoupím, uvařím, upeču, jdu do knihovny, udělám dokonalou snídani, uklidím celej byt, jdu do fitka, na nehty, na vlasy (musím se vám pochlubit - podstoupila jsem brazilskej keratin a vy se určitě těště na recenzi a více infa!!) , napíšu článek a nakonec toho všeho jdu ještě do práce s pocitem, že jsem snad superžena nebo co. A mezi tím vším se mi honí hlavou jedna jediná věc...že teď je ten správnej čas udělat nějakou zásadní změnu. A teď nemám na mysli ostříhat se na ježka ani píchnout si piercing do pupíku.. :D. Už je tomu něco málo přes rok, co bydlím v Anglii a tak nějak začínám pociťovat, že už toho mám plný kecky. David je na tom ještě o něco hůř a tak bych se ani nedivila, kdyby to tady zabalil třeba hned zejtra. :D. Já jsem ten typ člověka, co miluje změny, ať už jsou jakýkoliv, baví mě se stěhovat, baví mě poznávat pořád nový lidi a kdyby mi to čas dovolil, cestovala bych, jak nejvíc bych jen mohla. Protože cestování znamená denodenní přísun něčeho novýho, ať už zážitků, lidí, pocitů, emocí, zkušeností...a to je na tom právě to krásný. I když je Londýn moje srdcovka - a pořád bude, něco mi napovídá, že teď je čas pohnout se dál. Zkusit život jinde, třeba někde v teple, u moře...a taky změnit práci. Možná se i přihlásit na nějakou odbornou školu, kdo ví? Navíc znáte to, v Americe může člověk studovat i Volleyball.. :D. Život je přece o tom, zkoušet všechno možný i nemožný, nasbírat co nejvíc zkušeností a pak už je jen na člověku, v čem se najde, do čeho bude dávat kus svýho srdce a osobnosti a u čeho případně zůstane. Doteď si pamatuju, jaký jsem tady ještě nedávno měla ambice stát se supervisorkou a případně i manažerkou, ale děkuju za to, že jsem měla tu možnost poznat samu sebe a zjistit, že tohle není ten správnej směr, kterým bych se měla vydat. Už teď totiž vím, že ač polovina mojí rodiny by jasála radostí a pyšně se chlubila, na jakej že skvělej post jsem se vypracovala... moje vnitřní já by šťastný nebylo. Ráda tvořím, fotím, čtu, píšu, vytvářím a i když ještě přesně nevím, jakej je ten můj dream job, jedno vím jistě - bude to něco kreativního a něco, co mě bude bavit, naplňovat a u čeho se nebudu koukat každý 2 hodiny na čas, protože ten čas bude plynout sám.

Vidíte tu slámu na tý hlavě? Tak tý už je konec! :D :D

A abych tu mojí úvahu nějak zakončila...víte, ono můžete mít v životě jakýkoliv sny, sny bydlet v Americe, v Anglii, procestovat celej svět, rozjet svůj vlastní business a milionkrát uslyšíte od lidí, že tohle je špatný, že tohle místo není dobrý na život, že je to těžký a že je to takový a makový...ale dokud to všechno nezažijete na vlastní kůži a nezjistíte, jaký to doopravdy je, neuvěříte. A tak to má bejt! To snění, ty plány, ty touhy a to, jak si malujeme v hlavě tu pohádkovou představu...to je na tom přece to nejkrásnější. Nikdy nezapomenu na ten bláhovej pocit, když jsem se do Londýna přistěhovala a mohlo mi tvrdit 10 lidí, že život tady je příšernej, protože se skládá jen z práce, sezení v metru, mraků lidí a zase práce a já, nežít tady ten půl rok, doteď bych těm lidem nevěřila. Na druhou stranu to tady nechci nijak hanit, určitě je to úžasný místo na získání těch nejcennějších životních zkušeností a já jsem neskutečně ráda, že mám možnost tady bydlet, ale...no však to znáte! :)) Už teď se hrozně těším na to naše další společný plánování a ani nevíte, jak moc si vážím parťáka, kterej se mnou tohle všechno bláznivý snění sdílí. Oba už teď víme, že Londýn pro nás ještě nějakou chvíli bude domovem,  protože cesta to bude trnitá, nelehká a finančně náročná, ale jestli nám to všechno vyjde, otevřeme si tím další kapitolu našeho života. A nejlepší na tom je, že nemáme ani tušení, kde nakonec zakotvíme. Já tohle tak hrozně moc miluju! A co tím tedy chtěl básník říci? Nenechte si do ničeho kecat, nehleďte na to, co si o vás ostatní pomyslí a i kdyby váš American Dream zkrachoval hned po dvou dnech, no a co? Zabalte to a jeďte domů. A nebo zkuste život zase jinde, klidně jděte úplně nečekaně studovat, třeba i v momentě, kdy máte dobře našlápnutou kariéru ...je to váš život, vaše rozhodnutí a nikdy neudělejte tu chybu, že se vydáte směrem, který se líbí vašemu okolí, ale vám už tolik ne. Je hrozně těžký si tohle uvědomit, protože častokrát to děláme podvědomě, ale jakmile se v nás tenhle pocit svobody, že můžeme udělat cokoliv se nám zachce, probudí...máme vyhráno.

Mějte se krásně a určitě mi napište do komentářů jak to vidíte Vy a jakým směrem jste se v životě vydali, jestli tam, kam vás táhne srdce, a nebo rozum.. :) Už teď se moc těším!