Z DENÍČKU DOBROVOLNÍKA: JAK SE NÁM ŽIJE V NOVÉ RODINĚ?

Je 8 hodin ráno. Sedím v tureckém sedu na starožitné pohovce, na sobě dlouhej rukáv a před sebou horkej hrnek kafe, jehož první usrknutí dneska chutnalo tak nějak…no, jinak než obvykle. Jakoby to byla první věc, na kterou jste se celou noc klepali (doslova) a jakoby až po něm svět byl úplnej. A vy taky.

Je zase šílená zima. Jsme vážně na Srí-Lance? 

Ten kousek látky, pod kterým tu spíme, byl málo, stejně tak jako mikina, do které jsem byla celá zachumlaná, tentokrát neslplnila svůj účel. Tak alespoň, že tulení to trošku zachránilo.. :) Dnešní čištění zubů bylo asi nejhorší ze všech - voda z nádrže u pumpy měla tak -10 a řezala mě při kloktání do dásní….a to si tu ranní venkovní hygienu jindy docela vychutnávám. Umíte si představit život bez koupelny? Ráno je to docela fajn - sedíte si tak v podřepu na betonovém plácku s kartáčkem v puse a civíte na tu nekonečnou džungli, která se přímo před vámi otevírá a probouzí k životu. Posloucháte nepřetržité cvrlikání a zpívající ptáčky a další zvuky a pazvuky, z nichž některé ani nedokážete pořádně identifikovat. Přemýšlíte, co všechno se v té zeleni asi ukrývá, dýcháte ten nejčerstvější vzduch a cítíte neznámý přísun energie. Občas si v duchu přeříkávám “seznam vděčností”, pokud to nestihnu ráno v posteli. Joo, instagramovým ránům už dávno odzvonilo. A jsem za to vlastně docela ráda. Chodím spát dřív, přičemž vstávám i bez budíku kolem šesté a místo zkoumání cizích životů po ránu, zkoumám ten svůj. 

Tohle jsem přesně potřebovala. 

Dulmi (starší dcera) lítá vesele kolem baráku s koštětem v ruce, jako každé ráno před svým ochodem do školy. Po chvilce přináší na stůl v obýváku mističky různých velikostí a velké stříbrné naběračky. “Jana, breakfast is ready”, zavolá na mě tím sladkým hláskem. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla jíst snídaně na slano a na pálivo...a hlavně - jíst po ránu studenou RÝŽI. Vlastně, jíst POŘÁD RÝŽI, haha. 

 Tady zrovna máme k snídani milkrice, ale bohužel ne na sladko :D...

Naše stravování tady vypadá asi nějak takhle: základ zůstává, jak už jsem řekla, pořád stejný - rýže - a obměňují se jen přílohy a Curry. Musím říct, že Tushara je úžasná hospodyňka. Její styl vaření mi neskutečně vyhovuje a to hned z několika důvodů: za 1) žádné maso (jupí)! 2) spousta luštěnin a ryb, tzn. proteinu 3) nepřeberné množství zeleniny. Jídla to jsou sice prostá a jednoduchá, ale za to nutričně hodnotná a vyvážená a cítím se po nich rozhodně mnohem líp než po svíčkové nebo těstovinách. Jediná nevýhoda je, že po těch jídlech máte za hodinu zase hlad… :D Zároveň jsem tu načerpala spoustu inspirace na bezmasá jídla a naučila jsem se i pár výborných curry receptů, včetně nejlepšího Dhal. Takže rodinko, těště se na exotiku, která u nás v kychyni po mém příletu vypukne! 

Jídlo bychom sice měli dostávat jen 3 x denně, ale naše host-family nás opečovává a rozmazluje mnohem víc než je zdrávo. Jednoho dne jsme se před Dulmi zmínili, že máme rádi banány a mango. A protože tady široko daleko v okolí není žádný stánek ani budka s ovocem, měli jsme v plánu si o volnu nakoupit ve větším městě a udělat si zásoby. A hádejte co? Nakoupili jsme si trs banánů a manga a další den přijel Lalith večer z práce s taškou banánů a mang. Bylo nám to blbý, co vám budu povídat. Usoudili jsme, že sami si tyhle věci nemůžou dovolit a že tohle u nich není denní chléb. Ale udělali to pro nás. Chtěli pro nás to nejlepší a hlavně, chtěli nám udělat nám radost. A to se jim povedlo. Lalitha jsme “zpucli”, že speciálně kvůli nám nic vozit nemusí, ale to bylo samozřejmě jako mluvit do dubu. Tak obden dostáváme k čaji vždycky něco navíc, ať už to jsou sušenky, tradiční sladkosti a nebo nějaké slané “zobání”. 

Je umění dávat, když sami máte málo. A je to něco, co mě zároveň hřeje u srdce, protože mě napadá, že ten svět vlastně není tak zkaženej a špatnej, jak se může zdát a že v něm pořád žijou krásný a hodný duše…a zároveň mě nutí se zamyslet. Nad tím, že “být dobrým člověkem” znamená asi něco mnohem víc, než se domníváme. 

Lalith je povoláním truhlář a krom toho dojíždí na motorce do “džungle” (on tomu říká “na zahradu”), kde se stará o banány a další rostliny, což má jako extra přivýdělek. Zářnej příklad člověka, co pracuje od nevidim do nevidim, jen aby zajistil pro svoji rodinu to nejlepší. Když jsme se obou rodičů zeptali, jestli mají někdy holidays nebo dny off, zakroutili hlavou, bez jediný známky smutku. Pracují nonstop. Pro mě je to nepředstavitelný a o to víc smutný to je, když mají 3 děti a asi na ně nemají tolik času, kolik by rodiče na děti měli mít. Ale i tak jsou všichni šťastný. Nemají doma internet ani televizi…a čárky na mobilu, značící signál, ty už tu tuplem nehledejte. Přišlo nám zvláštní, že doma mají varnou konvici a děti vlastní tablet a notebook (??!!), vzhledem k tomu, že jejich živobytí by se dalo považovat za jednoduché a prosté. Říkala jsem si, tyjo, tak třeba ten táta maká opravdu tolik, že jim pak může dopřát veškerou elektroniku. Chyba lávky! Těsně před odjezdem mi Ashani odtajnila, že všechny tyhle “echt” věci jim věnovali předešlí dobrovolníci. Není to milý..? :) Nám sice naše situace momentálně nedovolila odvděčit se podobným gestem za jejich péči a lásku, ale až budeme v čechách, chceme si je tak trochu “adoptovat” na dálku a posílat jim pravidelně balíčky s dárky, sladkostmi..nebo třeba s oblečením. To holky stopro potěší, jsou to manekýnky... :)

Teď vám musím zmínit pár zajímavostí z vesnického života uprostřed džungle. 

Tak třeba…víte jak jsme si prali prádlo? 

V lavoru? Jasně. Ale to není vše. U “koupacího plácku” má rodina speciální kámen - ne vodní, ale na praní haha. I když vodní možná taky… :D No a něj si hodíte triko/košili, pořádně namydlíte…a drhnete pěkně sem a tam, jako na valše. Od Lalitha jsme se přiučili i speciální technice, kdy s kusem oblečením o kámen vší silou šviháte, což by se dalo přirovnat k takovýmu praní na 60ku. 1000 otáček. No byla to prča, ne že ne. A představte si, když máte toho prádla kotel a perete tímhle stylem hodinu a půl. Moje ruce byly jak bambule a v duchu jsem si říkala, jak božím a geniálním vynálezem pračka vlastně je. Velká poklona Tushaře, že takhle pere celej život a hlavně dětem neustále ty bílý uniformy, ponožky a kravaty! A všechno to je pořád bílý jak snížek…nechápu. 

Další věcí je usínání. 

Usíná se zásadně se řvoucím rádiem, při čemž si můžete vybrat  rovnou ze dvou ukolébavek - budhistická dharma a nebo popový písničky, jež zaujímají první příčky ve Srí-Lanské hitparádě. Nevím co bylo lepší, ale řeknu vám tajemství. Vždycky, když všichni usnuli a my stále nemohli zamhouřit oči, vkradli jsme se do obýváku a rádio lišácky ztlumili. To se prostě nedalo! A kor, když jsme u pokoje měli místo dveří jen závěs… :D

Edit: S rodinkou už proběhlo velké loučení, padlo i pár slz…a bylo na čase vyrazit dál, tentokrát zase zpátky do civilizace. Můžu říct, že tohle byla zkušenost, která mě neuvěřitelně poznamenala a zanechala ve mě tolik stop, že by mi na to sotva stačily obě ruce. Nikdy jsem nebyla nevděčná a vážila jsem si v životě věcí, ale teď už vím, že ne dostatečně. A ten sociální detox nám taky prospěl. Je vlastně docela fajn chodit do postele dřív a místo scrollování instagramem a prohlížení si blbostí, si opravdu lehnout a spát. Tělu to prospěje. Zároveň na mě v tom prostředí několikrát sedla múza tak, jak už dlouho ne…a tak nějak jsem si připadala víc produktivní. Když prostě nemáte co, tak si sednete s hrnkem kafe a píšete a píšete. Na závěr vám nebudu cpát řeči typu: važte si toho co máte, važte si pračky a internetu…to je podle mě nemístný a každej člověk sám ví, jestli jsou pro něho tyhle položky smrtelně důležitý a jak k nim přistupovat. Chci spíš říct, že pokud máte možnost/ příležitost okusit úplně jinej život, než na kterej jste zvyklí…jděte do toho. To, co vám to dá a přinese se ani nedá popsat, to se musí zažít <3