Z DENÍČKU DOBROVOLNÍKA: NAŠE 1.HODINY ANGLIČTINY, JÓGY A MAGIE

Po pravdě, nikdy jsem neučila angličtinu, ani jsem nikdy nevedla žádnej kroužek a anglickou gramatiku jsem ráda, že odůvodním sama sobě. 

A někdy i to mi dělá značné potíže. Není to tak dávno, co mi jedna kolegyně v Londýně řekla, že bych měla být učitelka, že prý se na to perfektně hodím. Mojí reakcí byl samozřejmě smích - sice pocházím z učitelské rodiny, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych byla schopná si stoupnout před třídu plnou dětí a měla jim předávat své znalosti a zkušenosti. A teď jsem tady, uprostřed Srí-Lanky, kde široko daleko není nic než jen hory, kopce, zeleně a pustá džungle a opravdu stojím před tou třídou plnou dětí, maličkejch a roztomilejch, při čemž místní učitelka mě bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování vybízí: “So, you can start your class now.” 

Věštba se naplnila.

Víte, tady na Srí-Lance to nefunguje tak, že by vám někdo jasně řekl, co máte dělat, popsal by vám detailně systém, jak něco funguje, zkrátka, že by vás nějak uvedl do obrazu. Ne. Tady buď můžete dělat, jakože něco děláte a nikdo si vás absolutně nevšímá, nebo můžete dělat to, co uznáte za vhodný….no a nebo musíte na všechno přijít časem vy sami. A tak tam tak stojím, jsem trochu nervózní a v duchu si usilovně snažím vybavit všechny ty anglický aktivity, co s náma na základce učitelka dělávala. Děcka na mě upřeně zírají a já začínám svoji první hodinu angličtiny. Nejprve se mi jeden po druhém představují a když zjistím, že to z nich leze jak z chlupatý deky, přejdeme na zábavnější aktivity. Bylo nám řečeno, že budeme dělat převážně jen “spoken english”, ale děti si chtějí hrát. Nevadí. Na tabuli nakreslím tajenku se slovy, v nichž chybí některá písmena a děti začínají velice zaujatě doplňovat. Paráda, to by šlo. Nejhorší na tom je, že se od nikoho vlastně nedozvíte, co už umí a co ne, takže je to tak trochu jako sázka do loterie. Po dalších činnostech, kdy procvičujeme barvy, čísla a zvířata, zjišťuju, že jsou ty špunti docela šikovný. Nervozita ze mě postupně opadává a já si tu roli rádoby “přísný úči” začínám užívat. Ty brejle, co mám na očích to opravdu dotahují do dokonalosti, haha. Odměňuji je jedničkama s hvězdičkou, srdíčkama a smajlíkama a v hlavě mi skáčou další a další nápady. Dětičky se ustavičně překřikují, aby mi mohli říct správnou odpověď a neustále na mě volají “Teacheer teacheer”. Dělám to, co si myslím, že je správný…protože…on vlastně nikdo nemůže říct co je a co není. Přijala jsem tuhle výzvu, o tom ten život přeci občas je, no ne? Všechno máme teprve před sebou, ale už teď vím jedno jistě. Tohle co děláme má SMYSL. 

...a David odpočívající v kabinetu, děcka mu dali prej pěkně zabrat.. :D

Jelikož je zrovna sobota, nejnáročnější den z celého týdne - všechny děti z vesnic přijíždějí do centra se vzdělávat, tříd máme hned několik a na každého dobrovolníka připadne jedna plná třída dětí. David mezitím se svoji třídou dělá kouzla a když to ti moji spatří, buď začnou neurvale zdrhat k němu, takže se snažím je pochytat ve dveřích a pak neúprosně žadoní, abych jim taky ukázala nějaký kouzla. Marně jim vysvětluju, že já bohužel nejsem kouzelník, ale umím zase třeba jiný věci. Tojo, na to ti prdíme. Na nějaký počítání. Poklona všem učitelům na týhle planetě, není to fakticky žádná prča. Když chtějí děcka hrát na schovku nebo žabičky, prostě musíte. Tady není cesty ven. Po hodině a půl mají špunti pauzu na hraní a svačinku a po pauze si třídy prohazujeme. To už nám to jde zase o něco líp. Můžu vám na rovinu říct, že za nejkrásnější považuju konec hodiny. Ne proto, že by mě to tolik štvalo. Ale proto, že všechny děti na konci hodiny natahují jeden přes druhýho ruce, chtějí si se mnou dávat “high five” a maličký holčičky mi podávají ruku a říkají mi: “Thank youu teacher”. 

Ok. Dostali jste mě. Rozplývám se. Je to krásný. 

Hodiny magie a jógy

To, že je David jakožto kouzelník na Srí-Lance všemi milován, to není žádná novinka. Z centra se tu tak už po několikáté staly "Bradavice" a děti tak měli možnost se od pana Pokustóna naučit pár triků. Jak se ukázalo, ty nejjednodušší triky splnili svůj účel úplně nejlíp, takže děti se nejvíc snažili levitovat s propiskou nebo si jakože lámat nos. V jednoduchosti je krása. Že jsem milovníkem jógy, to asi víte, pokud mě už nějakou tu dobu sledujete. David mě před naši cestou popichoval, abych zkusila učit jógu, že je fuk, že nemáme žádnej kurz, ať to prostě risknu a napíšu, že jsem yogateacher. Jedna část mě to neskutečně moc chtěla a ta druhá jí to rozmlouvala, protože si ani trochu nevěřila. Nejsem zrovna rozenej vůdce a vést lidi mi šlo vždycky tak trochu proti srsti. Jenže život je o výzvách a kdybychom se občas pořádně nehecli, nemohli bychom se zdokonalovat v tom, co nás baví, růst a překonávat svůj strach. No a tak se to stalo. Nedávno jsem v centru vedla svoji 1. hodinu jógy. Byla jsem spocená až na zadku ještě dřív, než jsme začali a byla jsem děsně nervózní. Postupně to ze mě začalo opadávat a já cejtila, že tam někde v hloubi duše vím, co mám dělat a jak to mám dělat. A tak jsem zahodila zábrany a jela si to svoje tak, jako to dělám vždycky. Vždyť to přece umím! A holky byly moc šikovný a snažily se!:))

....Překonávejte sami sebe a svůj vnitřní strach a když něco děláte rádi, posuňte to tam, kam si přejete, i za cenu toho, že z vás potečou čůrky potu, budete koktat a nebo budete mít totální okno. A jestli máte, stejně jako někdy já,  v sobě zasazený to maličký semínko nejistoty a nedostatečnýho sebevědomí, věřtě mi, že je to jen v hlavě a že zvládnete víc, než si myslíte <3

Ostatní dny tady probíhají hodně volně. Do centra chodíme většinou už dopoledne, protože tady v těch končinách stejně není co jiného na práci a po obědě horlivě čekáme na první studenty. Občas jich je víc, občas míň, ale i když jich dorazí jen pár, snažíme se s nimi konverzovat a nutíme je mluvit. Všechno to probíhá v takovém hodně přátelském duchu - chceme na ně působit spíš jako kamarádi, než jako učitelé. A myslím, že tenhle styl jim i mnohem víc vyhovuje.

Teď mi tak dochází, že jsem vám ani nepověděla nic o centru, kde dobrovolničíme. Myslím, že tenhle příběh stojí za zmínku… :) Neučíme v klasické škole, ale ve vzdělávacím centru, které dětem umožňuje se mimoškolně vzdělávat v různých oborech jako třeba: IT, angličtina nebo jóga…děti sem ale můžou i jen tak po škole přijít, hrát hry, pracovat na PC nebo si jen tak povídat. Je to úžasný. Janaka - zakladatel organizace přišel s myšlenkou, že by chtěl zajistit pár počítačů do místních rodin a postupem času zde vytvořit takovou menší e-village. Nápad z části zrealizoval, našel podporu v několika sponzorech a díky jeho obdivuhodné píli, zapálení a vytrvalosti, zde nyní stojí tohle centrum. Je v něm zavedena vysokorychlostní síť FIBER OPTIC, je zde něco kolem 20ti počítačů, několik notebooků, projektory, kamery a aktuálně tu studuje 422 studentů. Neuvěřitelný. Lidé v okolí nemají častokrát k dispozici ani sprchu, koupat se chodí do řeky, jedí ty nejobyčejnější jídla a žijí ty nejprostější životy. Jejich dětem je ale umožněno se na úrovni vzdělávat a tak není divu, že většině z nich se potom otevírají dveře třeba do světa IT a mají možnost uchytit se například v Colombu na vyšších a kvalitních pracovních pozicích. Tyhle děti sem nemusí chodit. Není to pro ně povinná školní docházka. A přesto sem chodí. A rádi. Nevadí jim jít z normální školy rovnou na další semináře a hodiny. A soboty a neděle tráví zase ve škole. Dobrovolně. Jednoho dne jsme učili od 8 od rána a když odbyla 10tá večer a já s těžkými víčky pozorovala všechny ty nadšené obličeje bez jediné známky únavy nebo znuděnosti…neubránila jsem se pocitu uznání. Představila jsem si sebe, kdybych každou sobotu a neděli měla věnovat celodennímu učení a ještě v 11 večer bych měla sedět v lavici. Nedala bych to…myslím, že nikdo z nás. Na závěr řeknu asi jen jedno - jsem neskutečně vděčná za tuhle novou životní zkušenost a taky za to, že tohohle projektu můžeme být součastí <3