Z luxusu do pusté džungle bez signálu? Pravá Srí Lanka je tu!

"Tyjo, vždyť my vůbec nevíme, jak někoho učit"..."No, aspoň jsme si to tady jednou zkusili nanečisto..tak trochu víme, ne?" "Tak jo, tak napiš, že jo".... No a pak už nebylo cesty zpět. Je to jasný. Náš 3 volunteering bude výuka angličtiny v místní škole. A jak to všechno probíhalo? A do jakých, že nejzašších pustin jsme se dostali? Kde spíme a kde se sprchujeme? To všechno vám za chvilku odtajním!

Naše 3 denní dovolená je u konce a je nejvyšší čas vyrazit vstříc novému dobrodružství, tentokrát už ne v roli cestovatelů, ale dobrovolníků. Čeká nás dlouhá cesta. Nastupujeme do typicky barevného autobusu, v němž řvou Srí-Lanské dechovky na plný koule a trhají nám uši. Víte, v místním buse si nepřipadáte nikdy jako v buse, ale jako na kolotoči. Barevným, uřvaným a zběsilým. Jízda jako taková je zážitkem, který rozhodně stojí za to. A i přes tu komedii a humbuk se potom najde někdo jako já, kdo je schopen to po cestě tvrdě zařezávat, nevědíc o světě. David se mi vždycky směje a já se mu nedivím, protože tohle je obdivuhodný. Asi ve třičtvrtě cesty vystupujeme na busáku v nějaký "prd..", kde to smrdí jak v Zoo (asi závan z nedalekého Yala parku) a všude kolem jsou tak nějak zvláštní lidi. Čím víc se blížíme do středu země, tím víc pociťujeme rozdíly jak materiální, tak i mentální. Přestupujeme na poslední bus, kde si klasicky opožděně otevírám na workaway info o tom, kde budeme a co přesně tam budeme dělat. Takhle to dopadá, když to všechno zařizuje David a já na to prdim.. :D "Budete ubytovaní v místních rodinách, jsou zde celkem nepohodlné, ale čisté matrace, sprcha je venkovní, v té se musíte koupat zásadně v oblečení. Pohybovat ve vesnici a okolí se musíte řádně zahalení, ne jako jste zvyklí v hotelích nebo na pláži". Uhmm. Dobrá. To bude pro nás asi trochu skok, ale to dáme. David: "Hele, já se asi převlíknu do kalhot. Radši". Já: "No, to je fakt. Taky bych se převlíkla, ale jak..tady, v buse?!" Haha. Teď přichází naprostý vrchol rebélie. Sedíme v zadu "na pětce", bus plný místních a já započínám svou misi: nenápadně se převlíct z kraťasů do kalhot. Jak na potvoru na mě všichni začnou civět a usmívají se, zrovna když držím gatě pod sedačkou a jsem nenápadná asi tak jako sáňky v létě. Spadne mi kámen ze srdce, když vítězoslavně vytáhnu rantl od legín nahoru a vyváznu bez pokuty za obnažování se na veřejnosti. Spouštějí se famfáry.

Po skoro 6ti hodinách na cestě se blížíme na místo. 

Civilizace jakoby se najednou vzdalovala na sto honů daleko, jediné, co vidíme z okýnka je zelená, zelená....a zase jen zelená. Vyjíždíme serpentinama doprostřed ničeho, všude kolem nás se rozprostírají obří hory, kopce a džungle.

Najednou všichni z busu vystoupí a zůstáváme vzadu jen my a jedna holčička. Sjíždíme z asfaltky na úzkou prašnou cestu, kodrcáme se ze strany na stranu a vyměňujeme si pohledy jakože: "Ty kráso, kam to jedeme?". Prolamuju ledy a ptám se té maličké, jestli jede taky do Hingurukaduwy a ona přikývne. Ok, tak aspoň v tom nejsme sami. Dozvím se, že se jmenuje Dulmi a prozradí mi, že taky pravidelně navštěvuje centrum, kam jedeme učit. Paráda, znám první studentku..a ještě s předstihem! Tak jsme tady. Konečná. Jsme asi tak na konci světa. Rozhlížíme se kolem a připadáme si jak v Pánovi prstenů. Dulmi je tak hodná a zavede nás do "školy". Vcházíme dovnitř a vítá nás brýlatý pán s kudrnkama - Janaka, vedoucí centra. Vyprávím mu o studentce, která nás nasměrovala a snažím se vzpomenout si na jméno. "No bylo to...něco jako Dulphi?" Achjo. Ty jejich jména, který si nezapamatujete ani když vám je opakujou po desátý. Chvilku si povídáme a pak se vyráží k naší nové host-family. Po jednom nás odváží na motorce serpentinama ještě víc nahoru. Tohle už je totální national geographic. Po cestě potkáváme naší, teď už kamarádku. Janaka zvolá: "Ahaaaa, Dulmi! No tak u tý budete bydlet". Obě se začneme smát a nadšeně se objímáme. Neuvěřitelný, jak vám taková maličkost tady v těch pustinách může zlepšit den.

 ...a tohle je centrum, kam denně chodíme..

Hned ve dveřích se seznamujeme s mamkou, taťkou, druhou dcerou Ashani a nejmenším, ale zato nejchytřejším klučinou jménem Kavi. Už teď víme, že máme zase obrovitánský štěstí. 

Tahle rodina bude totiž opět miliónová. Jsme trošku unaveni, ale usmíváme se, jsme pozitivní a poctivě zodpovídáme smršť otázek, jenž na nás jeden po druhém chrlí. Ty jsou tak úžasný! Já snad neznám víc veselý lidi, než jsou oni. Pořád se smějou. Všemu. Mamka před nás postaví čaj a sušenky a povídáme a povídáme. Ty holčičky jsou boží. A překvapuje mě, jak dobře mluví anglicky. Cejtím v kostech, že tady bude to, co nám na předchozím místě scházelo. DUŠE. POHODA. MILÁ ATMOSFÉRA. Domeček mají zařízený hodně stroze, ale pokoj máme pěkně připravený. Rodina pochází z chudších poměrů, stejně jako všechny ostatní tady ve vesnicích a my rozhodně nepočítáme s žádným luxusem. Záchod bude možná trochu oříšek. Je to totiž jen "ta díra v zemi". Ojoj. Asi nemusím více přibližovat, co první mě napadne. JAK?

Pak přichází na řadu akce jménem sprchování. Na to jsem hodně zvědavá. Ashani se mě ptá, jestli vím, jak se tady venku mejt. No jakoby jo. Nakonec se ukáže, že vlastně vůbec nevíme, jak to udělat. V hlavě se nám honí: "To jako v tom zmáchaným oblečení jdou dovnitř se převlíknout?" David: "No víš co, oni takhle asi zároveň perou i oblečení. Rovnou na sobě. Chytrý." S mým ručníčkem o rozměrech 20 cm x 20 se asi moc nezakreju. Holky mi tedy půjčí nějakej ubrus na přechod domů. Venku tma jak v ranci, o vedru se moc mluvit nedá a mě se pod ten kohoutek vůbec nechce. 3..2..1..aaa. No, je to sice ledový jak prase, ale dá se to zvládnout. Umeju se rychlostí blesku a vyperu si rovnou i triko, co mám na sobě. Jo, není to úplně marný. To triko už jsem stejně chtěla vyprat nějakej pátek. Zahaluji se opatrně do závěsu, tak aby mi náhodou nevykouklo třeba prso, protože to by byl průser. A je to. Ani to nebolelo. Následuje véča, která probíhá tak, že my jediní jíme u stolu a před náma je rýžová hostina a ostatní členové rodiny posedávají tak různě s talířema okolo, jedí rukama a uculují se. A takhle to tady funguje. Je jen otázkou času, kdy si tady člověk přestane připadat jako ta největší vyžírka, co si takovou péči vlastně ani nezaslouží. Tohle jsou prostě místní lidé. Extrémně pohostinní, milí a se srdcem na dlani. Nechtějí nic na zpět, mají radost, když vy máte radost. Spousta lidí co znám, by si z nich měla vzít příklad. Včetně mě...občas.. :)

Miláček Ashani a taťka Lalith <3

Naše snídaně, oběd a večeře zároveň... :D Už si zvykáme!

A pokračování...až po reklamě. Už za sebou máme první výuku, takže příště už se vám představím jako velice důležitá a seriózní "paní čelka". Mějte se zatím nádherně a dejte mi určitě vědět, jestli vás tohle "knižní" vyprávění baví, protože mě ano a moc! Pusu..a tentokrát pošlete trochu sluníčka (klidně i horskýho) vy mně. Tady totiž neustále chč...a chči.....všichni Srí-Lančani jsou štěstím bez sebe, jen my ne! :D <3