Jeden den fitness trenérkou, druhý spisovatelkou

Víte, co? Hrozně ráda bych se v životě někdy naklonovala. Kdyby to šlo. Jednu z nás bych poslala zpátky do Čech na vejšku, druhá by odletěla do Austrálie studovat business college a u toho by založila svou vlastní značku. Třetí by pravděpodobně zůstala v Londýně, udělala si kurz fitness trenérky a věnovala by se módě a blogování. Kdybych měla možnost se naklonovat víc jak třikrát, čímž bych samozřejmě nepohrdla, další z nás by si v mžiku sbalila ruksak, do něj jen pár základních věcí + Davida, s kterým by se pak společně vydali dobrovolničit do světa. Starat se lidem o resorty, vyučovat děti v Africe, vařit pro surfaře, kteří by nás na oplátku na Kostarice při západu slunce učili surfovat...a nebo pomáhat v Keni se zvířaty, kdo ví. Tak proč to sakra nejde?! Čím déle jsem tady v Londýně, tím víc si uvědomuju, že tak nějak proplouvám životem a nemám žádnej konkrétní plán do budoucna. Nějakej směr, nějakou cestu, o který bych mohla říct "Jo, to je ono, tohle chci sakra dělat celej život!". A nebo spíš takhle. Já těch směrů mám hned několik! A měněj se s mým věkem, pohledem na svět, s okolnostma...s mojí náladou, nadšením a zapálením, měněj se pořád.

Lidi kolem mě zakládaj rodiny, kupujou domy, byty...budujou si kariéru a pak jsou tu další, kterejm už když bylo 15, věděli, že se stanou doktory, právníky, hasiči, návrhářkami. Já když byla ještě malý škvrně, padaly takový ty klasiky typu: letuška, modelka, módní návrhařka a samozřejmě nechyběla ani princezna, nejlíp nejkrásnější na světě. Doteď si pamatuju, jak jsem strašně ráda kreslila a postupně se tahle moje záliba přeměnila do návrhů oblečení a to mě děsně chytlo. I když byste v mejch profi náčrtech pravděpodobně nerozeznaly, že to, co má ten panáček na nohách nejsou humpolácký holiny, ale kozačky na podpatku, já se v tom našla. A sama nevím, proč jsem se tímhle směrem vlastně nevydala. Móda mě bavila odjakživa a fakt jsem se o ní zajímala a zajímám doteď. Jenže na zakládce mi pak zjistili skrytej talent na jazyky a zároveň taky přišli na to, že moje buňky na matematiku a logický myšlení se někam jaksi při výrobě zatoulali.

Jazyky mi šly, k cestování mě to táhlo taky, takže studování Cestovního ruchu a ekonomiky se jevilo jako skvělej nápad. Tehdá. Ta škola mě fakt bavila, o tom žádná, zeměpis a cesťák, to bylo prostě moje...k tomu mi přibyl dokonce už 3. jazyk - španělština, certifikát FCE, maturitní zkouška z průvodcování a jako taková třešnička na dortu, roční pomaturitní studium ájiny. A pak to přišlo. Sedět v kanclu, pracovat v cestovce...průvodcovat na hradech? Já chci do světa!! Připadala jsem si jak utržená ze řetězu, holka s cestovatelskou vášní, co si přeje objevit svět...okusit to, co je tam venku..to nekonečno možností. S kámoškou z kurzu jsme začly spřádat plány a totálně jsme se nadchly pro studium v Dánsku. Hlavní roli v tomhle plánu hrály peníze a to, že na tu školu brali tak jednoho studenta ze 100. Z toho teda sešlo. Plán č. 2 jsem nastolila hned o pár měsíců později a kupodivu reakce ani po předešlým Dánsku nebyly nijak veselý - chtěla jsem se totiž přestěhovat na Kypr. O mém "dobrodružství" si můžete přečíst TADY a TADY . Tím bych tuhle část asi utnula..aneb kdo neměl crazy mládí, že jo. Nakonec mě ale vzali na vejšku a tím jsem asi nechtěla ani tak splnit sen sobě, jako spíš ostatním. Důkazem je to, že po půl roce jsem se na ní vykašlala a odstěhovala se do Anglie, odkud si pro mě přijel i můj princ. Takže teď jsem v Londýně a denodenně bádám nad tím svým jediným posláním...marně. Já bych totiž chtěla dělat asi tak úplně všechno. Je to možný?

Má to někdo z vás taky tak, nebo jste si už dlouho jistý, tím co chcete dělat? Já třeba toužím po tom napsat knihu (dokonce už vím o čem by byla, chacha), chci se věnovat psaní, blogu, chci studovat, chci bydlet v Austrálii a mít svou vlastní kolekci, chci si udělat fitness kurz a pomáhat lidem plnit si sny, chci cestovat...kristepane, je toho tolik! A zároveň jako takovej paradox všeho mě fascinujou lidi, co se na všechno vybodli a s batohem už několik let cestoujou kolem světa. A teď babo raď! Vážně obdivuju lidi, co mají ve svým životě jasno a jdou si tvrdě za něčím. Na druhou stranu vám povím, že tohle je taky docela sranda, takhle totiž nevíte, co bude za pár měsíců...natož let. Navíc rozvíjíte svoji fantazii, jste kreativní, neustále vymejšlíte nový a nový plány a těšíte se, co z toho vyjde. A nebo ve většině případech spíš nevyjde, hehe. A překvapujete nejen sami sebe, ale i svoji stáletajnědoufající rodinu, která vás zasypává otázkama o plánech do budoucna. A o tom ten živote přece je! Ale abych tu nedělala jen ramena, nebojte, taky mám sem tam vážný deprese ze svojí budoucnosti, z toho, co ze mě jednou bude a že vlastně nic speciálního neumím a říkám si, že jsem určitě jediná, co takhle tápe. Snad nejsem. Ale víte co? Těch doktorů, právníků, žurnalistů, fotografů a spisovatelů je už nespočet a svět taky potřebuje nás všestranný. Jinak by to totiž byla nuda.... 

Budu hrozně ráda, pokud mi do komentářů napíšete, jak jste na tom vy a vaše budoucnost, jestli máte jasno a nebo jestli jste na tom stejně jako já, v což tak nějak trošku tajně doufám! :)) Co si budem povídat, je to fajn pocit potkat i takhle online lidi, co jsou na tom stejně, přemejšlej stejně...dodává to člověku pocit, že všechno je možný a nic není ojedinělý. Mějte se krásně, pusu! <3