Co mi život v Anglii dal i vzal

Poslední dny na mě vždycky po práci upadají pochmurné nálady a pořád si říkám sakra, vždyť já jen posluhuju lidem a je to fakt mizerný. A hrozně si uvědomuju, jak peníze nejsou všechno a že když vás práce nenaplňuje, je to prostě na prd, ne že ne. David se mě vždycky snaží povzbudit, jako že - HALÓ, JSI V LONDÝNĚ, TO JSI PŘECE CHTĚLA!..Ano chtěla. Když ono je to vážně těžký. Londýn byl něco, co jsem si vždycky strašně přála. Cestování a život v cizině, to byly moje vyhlídky do budoucna a neuměla jsem si představit, že budu denně vysedávat v lavici a šrotit se něco, co mě vlastně ani nebaví. No a teď, teď mám práci v centru Londýna a já blbec přemejšlím, jestli to tady vůbec stojí za to, v noci bulím do polštáře a přeju si, abych další den nemusela do práce mezi ty lidi, s kterýma jsem si moc nesedla. V jednu chvíli jsem měla sto chutí si sbalit kufry, dát Londýnu sbohem a přihlásit se na studium psychologie....no a přesně v těhle mejch zmatenejch chvilkách tu mám Davida, kterej mi vždycky otevře oči a dodá mi sílu překonat všechny tyhle špatný stavy. A on má prostě vždycky pravdu! Nevím proč, ale člověk chce pokaždý to, co nemá. Když jsem byla ve škole, kam jsem se s donucením párkrát dopotácela, neviděla jsem se nikde jinde než v zahraničí. Teď jsou zase chvíle, kdy si pohrávám s myšlenkou, co když jsem si měla nějakou tu školu fakt udělat a najít si pak super práci? A v zápětí zase přehodnocuji celou situaci, protože bych si nedovedla představit ztratit 5 let ve škole a připravit se právě o tenhle vysněnej život v zahraničí. Všechno má svý pro a proti a já si myslím, že jen prostě nikdy nejsme dostatečně spokojený. Každý chce to co nemá, pořád se honíme za štěstím, chceme cestovat, poznávat nová místa, mít přitom pravidelný přísun peněz z činnosti, která je při nejlepším naším koníčkem a i když pak ve finále něčeho z toho dosáhneme, stejně si najdeme něco, co nám chybí. Mně třeba teď chybí neskutečně moc rodina, přátelé a taková ta domácí pohoda, kdy si jen užíváte chvilku se svými blízkými a jste šťastní. Ale to je moje daň za to, že jsem tady. Já si teď neskutečně moc vážím každého hovoru s našima aspoň přes skype a v tu chvíli si vždycky přeju, aby si přes tu obrazovku šlo nejen povídat ale i pořádně obejmout. Občas to potřebuju jako sůl. Na druhou stranu si říkám, že kdybych to tu nikdy nezkusila, nezjistila bych spoustu věcí. Třeba to, že to tady není zase až tak bájový, jak to na první pohled vypadá. Ono totiž..5 nocí v týdnu strávíte v práci, přes den vyspáváte v posteli, načerpáváte energii a nemáte ani pomyšlení na nějakou romantickou procházku po břehu Temže nebo na piknikování a krmení veverek v Hyde parku. A pak jsou ty dlouho očekávaný 2 dny volna, kdy se teprve vzpamatováváte, dáváte do kupy, snažíte se rychle získat nějakej ten sociální život a zkrátka něco dělat, jenže než se nadějete, zase šupajdíte do práce. A taaakhle pořád dokola. Žádný volný víkendy, žádný párty ani akce. A světe div se, i přes to všechno ničeho nelituju.

Pořád je toho tolik, co mi život tady v Anglii dal. Když se teď ohlédnu zpátky, v lednu sem přiletěla vlastně úplně jiná slečna. Taková, která neudržela korunu v ruce, kupovala si nepřeberný a hlavně povětšinou zbytečný množství drahý kosmetiky a volnej čas trávila v parfumerkách a tím, že si doma zkoušela různý kosmetický tutoriály. Z první vejplaty si koupila šíleně drahou zlatou kabelku od Korse (která byla asi jejím největším nákupním failem a momentálně poputuje dělat radost někomu jinému) a bylo jí úplně fuk, že nemá na nájem. Před očima se jí blejskaly všechny ty drahý a luxusní věci, který věděla, že si konečně může dovolit. Nedokázala šetřit, vůbec. Život tady jí ale sakra naučil, jak hospodařit. Nastal čas, kdy jsem byla úplně švorc a mně postupem času začlo docházet, že k životu nepotřebuju tisíce rtěnek (i když jsou jen za libru), ani kvanta drahejch produktů (i když ta barva tvářenky od Benefitu je fakt krásná), ale jen pár opravdu kvalitních produktů, s kterýma si bohatě vystačím. Život přece není o materialistických věcech, ale o zážitcích. Uvědomila jsem si, že tímhle způsobem se zaseknu na jednom místě a k čemu mi pak bude pocit, že ve skříni mám sbírku drahých kabelek? Samozřejmě móda je pořád něco, co mě baví a ruku na srdce, která z nás se nerada hezky obléká :). V poslední době si ale všechno pečlivě promýšlím a sama sebe se ptám - vážně tohle tak nutně potřebuju? Ne! Tak nějak jsem úplně přehodnotila své priority a začala se na svět dívat trochu jinak, možná trochu dospěleji. A obrovskej podíl na tom má samozřejmě i David :). Další z věcí, kterou hodnotím jako pozitivní je, že jsem se naučila příjmat změny, jak ty malé, tak ty větší. Každý jsme v našem životě na něco zvyklí a máme ty své zajeté koleje a neradi z nich vybočujeme. Život nám ale někdy nastaví tolik překážek, že z nich vybočit musíme, ať už chceme nebo ne. Pro mě už je teď bežná věc stěhovat se třikrát v měsíci, dojíždět do práce pokaždé odjinud a během jednoho týdne vystřídat dvě zaměstnání no a stím souvisí i to, že potkávám stále nové tváře a nové povahy a musela jsem se naučit vycházet i s lidma, co nejsou zrovna dvakrát přátelský a máte pocit, že na vás koukají skrz prsty. No, občas si to taky jen vsugerovávám a pak si myslím, že mě v práci každej nenávidí.. :D. Klasika.

Co bych ale chtěla říct na závěr, že pokud tak nějak stále tápete, co vlastně v životě chcete dělat, v čem jste vlastně dobří a jaké máte schopnosti, vyražte do světa. Tam totiž zjistíte věci, o kterých jste doposud neměli ani potuchy :). Přijdete na to, jak se chováte a reagujete v různých situacích, ať už v dobrých nebo špatných a právě v těch horších chvilkách, kdy kolem sebe nemáte rodinu a kamarády poznáte dokonale sami sebe. A to je právě to, na co nesmíme zapomínat. Máte mraky času na přemýšlení a urovnání si svých myšlenek a časem zjistíte, co vás baví a co od života chcete. Sama osobně můžu říct, že život tady není vůbec jednoduchej, patří k němu kupa starostí, ubrečený noci, kdy vám společnost dělá jen hromada kapesníků a taky nálady, kdy máte chuť to celý zabalit. A i když si možná časem řeknete, že jste se trochu sekli a že tohle není ta správně zvolená cesta...a vrátíte se domů, budete bohatší. Teď ale nemyslím po té finanční stránce. Zůstanou vám vzpomínky na celý život, miliony bláznivých zážitků, poznáte spoustu fajn lidí a naučíte se jazyk, což je taky super! Budete mít mnohem více odvahy a najednou začnete plánovat dál a dál...a všechno se vám začne zdát reálné a splnitelné. Ten pocit a myšlenka, že už jste to jednou dokázali a všechno překonali, je úžasná a dodá vám sílu na další cestu. Takže neváhejte, nebojte se a ukažte všem, že i vy dokážete vybočit z těch svých kolejí a rutiny..stojí to za to! Pokud jste někdy žili nebo žijete v zahraničí, určitě mi napište do komentářů, jak jste se s podobnými stavy vyrovnávali vy a jestli byste se i teď rozhodli stejně jako předtím..budu se moc těšit. Pusu <3

My job in London

Ahoj holky!

Nejprve mi promiňte tu menší absenci článků, jelikož mi asi zase bude chvilku trvat, než se dostanu do toho pracovního nasazení a nastolím si nějaký každodenní řád :). Nemůžu vám přece psát, jak jsem dorazila z práce skoro po kouskách a celej den pak proflákala v posteli, no ne?:D. Pro ty z vás co neví, tak nedávno jsem započala svou kariéru (haha:D) jako servírka, v jednom z nejznámějších casin Londýna přímo na Leicster square. Toužila jsem pracovat někde, kde se denně protočí tisíce lidí, naučit se bravurně multitasking, zvládat praci pod stresem a hlavně nasbírat co nejvíce zkušeností...netušila jsem, že to bude nejdřív trošku oříšek, ale všechny začátky jsou nějakým způsobem těžké a jak se říká, učený z nebe nespadl. Pokud i vy máte vyhlídky někdy vyrazit pracovat do Londýna, obsluhování je určitě jedna z prácí, kterou můžete dělat v podstatě kdekoliv a nepotřebujete na to žádné speciální zaměření. Jedinou jejich podmínkou je obvykle nějaká ta praxe a zkušenosti z customer servicem... a právem!:))

Deštníky everywhere..

• Casino je tak obrovské, že se v něm člověk fakt může i ztratit. 

• Jestli jsem si myslela, že čínská klientela byla středem zájmu jen v Napoleonu, tak omyl, věčně smějícíma se číňanama se to hemží prostě všude! Takže než si zapamatuju to nepřeberný množství asijských jídel, asi mi to chvilku potrvá. Každopádně jejich oblíbený Dim Sum mi nedal spát, takže poté co jsem ho v Sainsbury uviděla, musela jsem ho vyzkoušet. A je to to nejhnusnější jídlo, co jsem kdy měla :D. Nedokážu to ani k ničemu přirovnat, ale ve mě to evokovalo pocit, že jím zelí s rejží zabalený do tvrdý, suchý těstoviny..:D

• Překvapilo mě, že jak všichni manažeři, tak i servírky jsou převážně z Polska, takže jsem častěji slyšela polštinu než ájinu..

Empire casino a hned vedle můžete vidět i Napoleona, kde pracuje David a kde jsem já měla asi ten nejkratší možnej pracovní poměr :D

• Trénink jsem měla jen první den a další den (nejvíc busy sobota) mě do toho hodili jak neplavce do vody. Jenže možná tohle je přesně to, co člověk potřebuje, aby si všechno vyzkoušel sám, udělal nespočet chyb a poučil se z nich. Casino je rozděleno na zóny a já byla v té jedné úplně sama. Lidi na mě křičeli objednávky, mezitím co jsem jedné číňance servírovala asi 5 chodů, nevěděla jsem koho poslouchat dřív a bylo toho na mě moc.

• Jsem strašněj zmatkář a je to vlastnost, s kterou se snažím denodenně bojovat. Jakmile udělám jednu, dvě chyby, už začnu zmatkovat a nabaluje se to dál a dál. Takže sobota vypadala asi takto. Jedna číňanka si objednala zmrzlinu s brownies, polévku, hlavní chod a když jsem jí to donesla, rozčilovala se, kde má jako rejži. Omluvila jsem se a šla jí hned objednat. Mezitím si jídlo objednalo dalších 10 lidí a jedna paní neměla na player kartě dostatek bodů na jídlo zdarma, takže jsem se po ní asi hodinu sháněla a ve finále jsem to jídlo pro jistotu neobjednala, ale omylem jsem jí z karty vymazala všechny body co tam měla :D. Řeším to tedy s manažerem, zatím co tamta paní pořád čeká na svou rýži, na kterou já už dávno samozřejmě zapomněla. Nestíhám a v kuchyni mám další 3 jídla. Utíkám po schodech nahoru a přisouvám si jednou rukou stůl, v druhý mám na talíři sendvič s hranolkama. V tom okamžiku se sendvič z talíře přesouvá na zem a hranolky na zákazníci. Hlavně zachovat klid Jani! Mám asi 15 minut do konce směny a holky mi jdou na pomoc. Totálně vyšťavená pomalu odcházím a najednou slyším tu číňanku jak řve na celý casino na jednoho číšníka, že už 2 hodiny čeká na svou rejži a když jdu okolo, ukazuje mi tu misku s rozblemcanou zmrzlinou a supí, že zmrzlina je už rozteklá. Aha, ona tu rejži chtěla jíst s tou zmrzlinou...Omlouvám se a pomalu se raději vytrácím jako pára :D Tak to bychom měli, super záčátek. Další den už byl ale mnohem lepší :)

• Miluju náš staff room! Z Miltonu jsem byla zvyklá, že každý zaměstnanec měl klíček a na něm denní kredit 1,50 £ a co si budeme povídat, jeden sendvič je prostě málo. Tady nám servírujou denně klasickou anglickou snídani, obědy a večeře. Máme tu na výběr saláty, ovoce, různé druhy chleba, cerálie, müsli..prostě na co máte zrovna chuť. 

• Líbí se mi jak se se mnou hned každý seznamuje a všichni jsou milí a v pohodě. Pevně věřím, že i tady najdu skvělý lidi, s kterýma si budeme notovat.

• Nikdy mě snad tolik nebolely nohy a ruce. Jestli jsem byla zvyklá, že v Miltonu se občas jen tak stálo v kuchyni a kecalo se, protože casino bylo poloprázdné, tak tady takováhle situace asi nenastane. Je to jak osmi hodinovej tělocvik. V sobotu jsem se jakž takž dobelhala domů a u čištění zubů jsem musela sedět.. 

• Největší výhodou tohohle frmolu je, že než se nadějete, máte konec směny. Čas utíká strašně rychle, když má člověk pořád co dělat :)

• Za takovouhle práci nemůžete očekávat bůhví jak skvělé ohodnocenění, ani tady v Anglii (i když občas si říkám, že by to mohlo být lépe oceněné). Není tedy divu, že mzda i tady v Londýně je skoro minimální. A i přes to se o to holky div neperou a některé už to dělají i několik let. No, to doufám nebude můj případ :D. Každopádně důvod je prostý - dýška. U nás se během směny hází do společné kasy a na konci se spočítají a rozdělí se rovným dílem, takže nikdo nepřijde zkrátka. A protože já teprve začínám, dýška mám menší a vypočítavají se na základě point systému, to znamená, že teď mám 8 bodů a za 2 měsíce budu mít 10. Je to fér, protože přeci jen ti noví nemají zmáklé techniky jak na zákazníky a spoustu věcí ještě neznají. V průměru to dělá tak 30-40 liber denně, což je nádherný..a když na mě náhodou upadají deprese, alespoň tohle mě drží nad vodou :D.

Snad se článek líbíl, mějte se krásně a přeju vám víkend plnej pohody a odpočinku :). Já se na volno můžu těšit až po víkendu...pusu <3

BURGUNDY LOVE

Všechny vás zdravím,

Tak jak si užíváte už pomalu podzimní dny? Většina z nás asi zase zajela do starých kolejí, ať už školních nebo těch pracovních a mě to co nevidět taky čeká. Ve čtvrtek mám od rána až do večera "induction", kde budou všichni, co se úspěšně probojovali k získání pracovního místa a v pátek to vypukne :) Hrozně se těším! A určitě vám pak napíšu svoje pocity, jaké to bylo a tak dále. A vám, které čeká letos vejška přeju, ať z toho moc nezešílíte a ať vás to hlavně baví, protože to je úplně nejdůležitější. Sama bych o tom mohla vyprávět..Ale teď už k outfitu. Burgundy je asi jedna z mých nejoblíbenějších barev právě v tomhle období, kdy se všechno začíná krásně zbarvovat do zemitých tónů a kdy nám listí začíná pomalu šustit pod nohama. Po dlouhé době jsem vytáhla tohle krémové sáčko z Hmka, u kterého mi absolutně nedošlo, že když je do krémova, bude se dost špatně kombinovat. No, klasika. Když se mi něco líbí, vůbec u toho nepřemejšlím a prostě beru všema deseti :D. Proto jsem před nedávnem zahájila hon na čistě bílé sáčko klasické střihu (bez zipů a dalších blbůstek) a řeknu vám, že je to fakt fuška. Mně osobně to přijde jako nejvíc basic kousek, ale prolezla  jsem snad všechny obchody a nic, bílá sáčka už asi nefrčí :D Pokud o něčem víte, prosím šup sem s tím!:) Budu moc vděčná. 

A jaké jsou vaše nejoblíbenější podzimní kousky, bez kterých se letos stopro neobejdete? Těším se na vaše komentáře, pusu <3

Blazer - H&M // Blouse - Jennyfer // Pants - H&M // Bag - River Island

Jak jsme potkali Toma Hardyho a další postřehy z každodenního života

Vítám všechny své nejmilejší čtenáře u nového článku :)

Strašně mě baví fotit..především Davida :D No, opačně už to není taková zábava..

Miluju, když se setmí a Londýn vykouzlí tuhle nádheru :)

Vypozorovala jsem, že nejčtenější články jsou právě ty z každodenního života, kde se dozvídáte v čem je život tady jiný a co zajímavého (i nezajímavého) mě denodenně potkává a tak mě napadlo, že bude super se s vámi podělit i o ty největší maličkosti a postřehy právě odsud z Londýna. Na tenhle článek mi "nahrál" hlavně David, kterej pro mě bez mého vědomí ochotně sepisoval všechno, co ho takzvaně cvrnklo do nosu. Tímto mu děkuju!:)) Připadá mi, že od doby co bydlíme přímo v Londýně se toho hrozně moc změnilo. K lepšímu. Nojo, to se mi to kecá, jak je ten život najednou fajn, když mám za sebou skoro dvouměsíční lehárko bez práce :D. To víte, až mi nastane zase tvrdej režim, on mě ten humor přejde. Ne vážně. Jakoby se všechno obrátilo k lepšímu, vstávám ráda a s úsměvem, nejsem líná si připravit báječnou snídani, snažím se každý den nevynechat cvičení jógy, v pohodě vydržím týden bez jakýchkoliv sladkostí (představte si to jako ten největší úspěch, pro závisláka na čokoládě jako jsem já)..no a tak celkově si dávám pozor na to co jím a strašně mě to baví. Cítím se prostě skvěle :)  Říká se, že je jedno, kde se člověk nachází..jestli na vesnici, ve velkoměstě, nebo někde u moře, ale že je důležitý jakejma lidma se obklopuje. Možná je na tom něco pravdy, ale podle mě prostředí má taky významnou roli.  A já vám teď s radostí přiblížím to "moje" :). A berte to s nadsázkou!

• Když Londýňani úspěšně zdolají přechod pro chodce, tak mají s procházkama vystaráno na celej den. Jít 15 minut z Oxford street na Leicester square?? Zbláznili jste se? Vždyť je to šílená dálka a v půlce cesty by vám nejspíš mohly upadnout nohy..

• Metro i autobusovou zastávku musíte mít v dosahu, jinak jste naprosto ztracený a mimo civilizaci..

• Po pár dnech se dostaví pocit, že vlastně žijete život v tunelech.

• Nikdy nemějte nápady jako já, typu "Tak dneska si to na ten pohovor střihnu doubledeckerem, ať mám super výhled na noční ulice Londýna..". Autobusy tady staví úplně na každým rohu a když myslím na každým, tak fakticky na každým! A jede se přes ty největší kotěhůlky. Definitivně přijedete pozdě a ještě vystoupíte na zastávce vzdálený tak sto kiláků mimo, takže si pak budete muset naskočit do dalšího busu.

• Do MHD se nastupuje jedině zepředu. Samozřejmě vidláci to nejrpve museli zkusit i těma druhejma dveřma..

• Londýn je jedním z nejvíce hlídaných měst. Takže pokud jste strašpytlíci jako já a bojíte se, že vám někdo v noci v metru skočí na záda, buďte v klidu. Kamery jsou úplně všude, i tam kde byste to nečekali a už jen v samotným buse jich je rozmístěných asi 6 a na obrazovce za řidičem tak máte přehled o všem, co se děje. To mi přijde super!

• Je naprosto běžná věc, že si to takhle štrádujete do práce a a cestou potkáte na Leicester square Toma Hardyho, jak jde na premiéru...

• Za celou dobu v Anglii jsem poprvý v Londýně spatřila klasickej panelák a měla jsem z toho Vánoce.

• Nikdy mě nepřestane fascinovat, na kolik milých a ochotných lidí tu během dne narazíte. Nedávno jsme s Davidem nastoupili do úplně přeplněnýho busu a hned jsme obsadili dvě volný místečka alespoň za sebou v řadě. Po chvilce, co jsme se bavili se pán vedle Davida zvednul a řekl, že si s radostí vymění místo, abychom mohli sedět spolu. Milé, že? Mně tohle gesto v tu chvíli úplně zvedlo náladu :)

• Nevím jak vy, ale já mám Tesco spojený jen se zkaženým ovocem a věčně "naprdlejma" prodavačkama. S tím ovocem to tady sice taky není žádná sláva, ale prodavači?? Všichni se usmívají, když něco nemůžete najít, neotravuje je to a ještě se vás zeptají kolik chcete igelitek a ochotně vám do nich nacpou celý nákup. Možná to je úplně normální i všude jinde, ale pro mě je to teda milé překvapení po všech těch nasupenejch výrazech a neochotě..

• Jedeme v přeplněném metru a po chvíli nastoupí pán s kufrem.  Skoro nikde není místo k sezení a tak si kufr nechá opřený u dveří a jde si sednout jinam. Po chvilce mu spadne a než se stihne rozjezdit po podlaze, v mžiku už ho na to někdo upozorňuje a pustí ho sednout tak, aby mohl být u něj a držet ho. Takových lidí by mělo být víc, protože přeci jen tyhle maličkosti dělají den krásnější :)

Snad se vám článek líbil a pokud i vy máte nějaké zajímavé postřehy ze zahraničí, šup sem s nimi. Budu se moc těšit na vaše komentáře, pusu <3

Mám práci!

Přeji všem krásný den, doufám, že i vy jste ho začali s úsměvem :)

V předchozích dnech jsem absolvovala dvě další interview a tentokrát jsem si hned po vkročení (teď už levou nohou, když minule mi ta pravá přinesla jen smůlu) do casina oddychla. Tady už je všechno jak má být. První pohovor byl v Empiru a i když jsem se na něj celkem pečlivě připravovala, stejně mě pár věcí zaskočilo. Dohromady se nás sešlo asi 30 potencionálních "employees" a byli to jak jinak než lidé ze všech koutů světa, ale jen ne z Anglie. Dokonce tam byl i jeden slovák :D. Nejprve nám pouštěli různé prezentace, hlavně o historii casina a pak jsme se každý jednotlivě přede všemi představovali a měli za úkol říct proč tu dneska jsme a vypíchnout alespoň jeden zajímavý fakt z našeho života. V tu chvíli jsem začala mít takovej ten známej pocit v břiše, jako když mě čeká návštěva zubaře, jelikož mi dělá problém mluvit před lidma a o to víc, když je neznám. Jenže to je život a člověk těmhle věcem čelit musí a dřív či později bych se tomuhle veřejnému projevu stejně nevyhnula. Další část byla taková více "hravá", rozdělili nás do skupin a měli jsme si připravit scénku, v které předvedeme buď dobrý nebo špatný zákaznický servis. To byla největší sranda a já vám tu musím prostě citovat alespoň úryvek z jedné.. "What's the problem Madam?".."Oh, I've found a hair in my salad, that's disgusting!".. "Wow, that's amazing..because all our staff in the kitchen are already bold"...u tohohle vystoupení jsme byli všichni totálně mrtví :D Teda, kromě manažerů. Ty ale stejně po skončení pohovoru uznali, že vtípek to byl skvělej :) No a pak už samotný pohovor. Když jsem panu spolusedícímu řekla, že bych jednou ráda byla supervisorka a časem i manažerka, okamžitě na mě vyrukoval s otázkou, jak se na tuhle pozici dopracuju a jakej mám plán. Ještě teď se proklínám, co jsem tam chvilkama blekotala za nesmysly, ale zmákla jsem to a jsem na sebe hrozně pyšná! Pokud i vás v nejbližší době čeká pohovor, ať už v česku nebo v zahraničí, nemějte z toho obavy a křeče v břiše jako já, ale naopak, berte to jako příležitost, jak rozvinout vaši osobnost a jak být lepší a lepší. Chybama se člověk učí a já díky tomu alespoň zjistila, kde mám mezery a na čem zapracovat. Doteď bych netušila, jak tohle obíhání pohovorů může člověka změnit a posunout ho zase někam výš. A jsem za ty všechny dobré i špatné zkušenosti tady neskutečně ráda, protože bych nikde jinde tolik nepoznala sama sebe a nevěděla bych, jak čelit určitým situacím. Ale o tom, co mi Anglie dala a vzala, o tom až příště...Druhý den mě čekal další pohovor a to už si to z domu vykračovala o něco sebevědomější a nebojácnější slečna. Vše proběhlo úplně perfektně, přivítala mě milá slečna a vedla se mnou tak uvolněnou konverzaci, že jsem si připadala jako někde v kavárně a ne na interview. Celkově se mi tohle casino zamlouvalo mnohem víc, nebylo sice tolik rušné, ale měla bych tu větší plat a dokonce by mi dýška šly rovnou do kapsy. V Empiru se bohužel dělí rovným dílem mezi všechny, což mi přijde hrozně nefér (každý má na tohle jiný názor). Z obou casin se mi měli ozvat do pátku a já byla jako na trní. Ale měla jsem z toho všeho hrozně fajn pocit. V pátek jsem sotva rozlepila oči a už na mě na telefonu čekaly dva nepřijaté hovory a mail. Jupí, Empire! Asi bych se měla ozvat. Já ale pořád čekala, až se mi ozvou z toho druhého. Říkám si, že jsem hrozná, ještě si budu vybírat... Konečně tedy večer volám po celém dni nazpátek...a chtějí mě! Příští čtvrtek mě čeká training a v pátek bych měla začít. Update: Tak dnes v noci jsem se v mailu dočetla, že mi s radostí oznamují, že jsem byla successful a že mi tedy nabízí práci. Tak to jsem upřímně fakt nečekala. Ještě se budu rozhodovat jestli EMPIRE nebo GENTING. Nejspíš si budu muset na papírek napsat všechna pro a proti, protože nemám vůbec jasno. Jedno ale vím jistě. Mám takovou radost, že si to neumíte ani představit. Dokázali jsme to. Bydlíme, máme práci..a hlavně nezapomenutelný život v Londýně před sebou. Tohle jsou ty momenty, kdy si člověk uvědomí, že to opravdu jde a jakmile vidí výsledky, nedokáže si přestat plnit svoje sny. Teď už vím, že nás nic a nikdo nezastaví :) Nenechte si nikým kazit vaše plány a vaše touhy, i když se spoustě lidem budou zdát nereálné a bláznivé a někdo se vám prostě jen vysměje, je to váš život a vaše rozhodnutí a ten pocit, když celí uřícení doběhnete do cíle.. je k nezaplacení. Pusu <3

Jo a ještě na závěr otázka, které články vás baví nejvíc? :) Snažím se psát hlavně o běžných věcech, jak to tu chodí a tak dále. Pooslední dobou jsem vyčerpala veškerou svoji možnou fantazii co se outfitů týče a navíc půlka mého šatníku ještě stále leží na dně kufru a ta další je v krabicích, takže fashion články po mě moc nechtějte :D Nebudu asi moc inspirativní. Plánuju se potom pořádně vybavit na podzim, tak snad se mi potom navrátí nějaké nápady, teď je to fakticky bída. Uvítali byste například článek s takovými zajímavými postřehy z Londýna? Určitě mi dejte vědět, co vás zajímá nejvíc :)) Budu se těšit.

Nothing Hill aneb po stopách celebrit

Vítám vás všechny u nového článku,

poté co jsem zjistila, že kousek od nás se rozprostírá ona známá, všemi opěvovaná a celebritami okupovaná čtvrť jménem Nothing Hill, byl by pro mě hřích se tam hned nepodívat :) (dobře, jeden z důvodů byl i ten, že jsem akutně potřebovala "projezdit" týdenní jízdenku do metra..:D) Vždycky mě fascinovaly ty nádherné pastelově zbarvené řadové domečky s dokonalým plotem a asi si dokážete představit moji reakci, když jsme "tu ulici" konečně objevili. "Jupí, hele koukej, to je ono! To je ono!"..fotila jsem z každého možného úhlu a David měl ze mě dost :D. Ale uznejte sami, že je to pastva pro oči a ty dveře a domky jsou při nejmenším dost fotogenický! Ještě před tím, než jsme vyrazili jsem se snažila na netu vykoumat, kde má sídlo Hugh Grant nebo Madonna...marně. No tak alespoň že při míjení těch luxusních domů a hotelů jsem si mohla představovat, jak si zrovna za tímhle dává Hugh sprchu .. :). A pokud jste do filmových hvězd opravdu zapáleni, za 30 liber se můžete vydat takzvaně "Po stopách celebrit" a navštívit tak místa, kde se natáčela Láska Nebeská,  Deník Bridget Jonesové..a nebo obhlédnout "bejvák" Robbieho Williamse. Jako další byla na programu známá Portobello road se svým obřím trhem a upřímně jsem byla trochu zklamaná, představovala jsem si tenhle vyhlášený trh trochu jinak. Neřekla bych, že je to tak úplně trh, ale spíš dlouhatánská ulice, posetá nepřeberným množstvím vintage obchodů, kde po překročení prahu hupsnete z 21. století rovnou do roku 1940.  Je tu jak spousta antikvariátů, sekáčů, čerstvého ovoce, zeleniny tak i obchody jako All Saints nebo Kurt Geiger. Rozhodně si ale na návštěvu Portobella vyberte chytřejší čas než 6 hodin večer..jako my :D.

Co se týče outfitu, zvolila jsem trochu veselejší kombinaci v podobě barevného kabátku, kožené sukně a bílé nestárnoucí košile. Tenhle kabátek je mým asi nejoblíbenějším kouskem v šatníku a s každou sezónou ho miluju čím dál víc, protože má úžasnou schopnost oživit i ten nejvíc pochmurný outfit. Máte to s nějakým kouskem podobně? :) PS.: Ty okopané baleríny mi snad odpustíte, aneb to je tak když někdo neumí chodit :D.

Coat - za boha nevím, odkud jsem ho objednávala, ale vím, že to byla nějaká stránka jako everything5pounds apod. :) // Shirt - H&M // Skirt - Tally Weijl // Bag - river Island // Sunnies - Camden market

Mějte se nádherně a ještě vám chci poděkovat za všechny ty soucitný komentáře skrz můj zážitek z casina,   hezky se to četlo <3 A příště se můžete těšit na další vyprávění, tentokrát už o něco veselejší :)) Pusu!

Autumn is coming

Zdravím vás u nového a tentokrát outfitového článku :)

Nejprve bych vám ale ráda dopověděla, jak dopadla ta ne moc veselá story z minule. Další den jsme se s D. sebrali a vyrazili do Napoleonu oznámit, že končím. Popravdě jsem byla docela vyklepaná, ale nic horšího už mě stejně potkat nemohlo :D. Všechno proběhlo až překvapivě hladce a myslím si, že tady v tomhle zvráceným casinu všichni zaměstnanci vědí "vocogou". Na recepci se na mě jen soucitně podívali a dodali, že tohle bylo teda sakra rychlý a že to i docela chápou. Na papírek jsem jen napsala svoje jméno a manažer to potom předal Ann. Díkybohu, že už jsem tu ženskou nemusela znovu vidět. Jupí, o jednu starost míň! Hlavu nevěším, v záloze mám ještě dva pohovory a já věřím, že tentokrát už se na mě usměje štěstí a já konečně poznám i tu lepší stránku života v mém milovaném Londýně :). David pořád říká, že kdyby bylo všechno tak krásně jednoduchý, nebylo by to ono.  Navíc mám pocit, že opravdu žiju, pořád se kolem mě něco děje, každý den je jiný a něčím zajímavý..A kdo ví, pokud to takhle bude pokračovat dál, třeba jednou napíšu knížku :D

Po dlouhé době mám pro vás outfit, který jsem si oblékla předevčírem na naši "tour" po okolí, kdy cílová stanice měla být překrásná architektonická zahrada s pergolou a výhledem, kousek od nás ve čtvrti Hampstead Heath. Měli jsme málo času, jelikož D. šel večer do práce, ale nechal se přece jen ukecat. Na to, jakej jsem jindy plánovač a detailista, jsem to včera pěkně odflákla a naivně jsem si myslela, že prostě hupsnem do metra, vystoupíme na zastávce nejblíž těmto zahradám a pak to už prostě nějak najdeme, s mapou samozřejmě. Můj plán překvapivě nevyšel, bádali jsme, kde vystoupit a ve finále jsme pak zkonstatovali, že je nemožný tam do večera dojít po svejch, takže jsme se otočili na patě a tím náš bezva výlet skončil :D Ale nevadí, aspoň outfit jsme stihli nafotit! Tady už pociťuju takový to podzimní chladno, takže tenhle chlupaťoučkej oversized rolák přišel vhod :). Podzim mám ráda a obzvlášť na ten anglickej se neskutečně těším, pro mě to znamená vrstvení košil, svetrů, zachumlání se do obrovský šály a ten pocit, když přijdete vymrzlí až na kost z dlouhé podvečerní procházky a u filmu se ohříváte hrnkem kakaa s maršmelounama..ten je prostě nejlepší!:). Chci taky konečně zažít pravej místní Halloween a celkově prožívat to bláznění kolem něj, jako všichni tady. Máte rádi podzim? Určitě budu ráda, když mi napíšete jaké pocity a činnosti máte s tímhle barevným obdobím spojené :)) Pusu <3

Sweater - F&F // Skirt - H&M // Slip-on shoes - New Look // Bag - River Island

První pohovor v Londýně a další "katastrofy"

Ahoj mí nejmilejší,

je toho zase tolik, co vám chci povědět! Ani přesně nevím, kde začít. No dobrá, vezmeme to tedy pěkně po pořádku...

Středa: Vcházím do casina, které je v podzemí a celé to na mě působí děsně strašidelně vedle všech těch přepychových casin kolem. Pár minut čekám na recepci a pak ke mě pomalým krokem přichází typická anglická dáma v letech jménem Ann a mrtvolně mi podává ruku. První co mě "uchvátí" jsou její šedé vlasy, které i kdyby byl hurikán, měly by pořád ten samej tvar.  Tak tahle ženská tady tomu všemu velí, no uvidíme. Když vcházíme do její kanceláře, hned první otázka mě odrovná. "Ehm, ty vlasy nosíš takhle pořád sepnutý? První věc, kterou nenávidím. Vlasy v drdolu. Neexistuje. U nás v casinu preferujeme glamorous look. A koukám, máš rovnátka, jo? Na jak dlouho?". Začnu ze všeho mít divnej pocit, ale tu práci chci a potřebuju, tudíž poslušně odpovídám na všechny podivný otázky. Podá mi formulář na vyplnění a stále si mě prohlíží a já čekám, až se mě konečně zeptá na životopis. Marně. Rychle pak sjíždí očima mé odpovědi na papíře a zkonstatuje, že teda nějaký zkušenosti mám, takže dobrý. Potom se rozpovídá o casinu a o tom, jak to tady chodí a zdůrazní, že moje práce bude občas na place a někdy na baru. S tím nemám problém a tak jen přikyvuju a pozorně naslouchám co a jak. To, že se asi třikrát během interview přepudruje a navoní Chanelem raději nekomentuju. Dál mi je řečeno, že pracovní doba je 4 dny v týdnu po 10ti hodinách a mzda 7.50 a ihned se mě ptá, zda tady chci pracovat a já skoro ani nestačím odpovědět a už se přehrabuje ve skříni a hledá mou velikost šatů. Jsem trochu v šoku, nečekala jsem to tak rychlé, ale jsem nadšená. Vyzkouším si šaty, ona na mě pěje ódy a stále dokola padají slova jako "faboulous" a "glamorous". Divná ženská, pomyslím si. Dostanu nádherný červenočerný šaty s krajkou a zítra v 7.30 začíná moje první směna. Mám strašnou radost!

Čtvrtek: Přípravy vrcholí a já se snažím vypadat naprosto bezchybně, abych vyhověla jejímu "glamorous" looku. David mě vyprovází do centra a už ze mě kvete, protože se ho každou minutu ptám jestli ty vlasy jako dobrý. Ale chápete ne? Vykračuju pravou nohou a jsem plná očekávání. Celkově mě interiér casina dost zarazí, všechny prostory jsou děsně stísněný a všechno je v takovém starším stylu, ale nesuďme knihu podle obalu. Když vkročím na plac, překvapí mě to neskutečné množství čínské klientely, jakoukoliv jinou národnost byste tu jen těžko hledali. Po chvíli zjišťuju, že číňani jsou tu nejen zákazníci, ale převážně i barmani a číšníci a celkově celé casino se zaměřuje jen na ně, jak stylem, tak třeba i pokrmy a pitím. Přicházíme na bar a představí se mi Anita (maďarka) s dlouhejma platinovejma vlasama a ta si mě už bere na starost. Všechny servírky jsou jak přes kopírák. Hustá hříva, velkej zadek, prsa a tak trochu "cikánskej" vzhled. Když se tak porozhlídnu, jako první mě zarazí kasa. Z casina jsem byla zvyklá, že každá servírka měla svou kartu ke kase, všechno tak bylo mnohem lehčí a stejně tak každej zákazník měl členskou kartu. Tahle kasa byla dost podobná růžový plastový kase, kterou jsem měla jako malá a vlastně na téhle ani nebyl displej, nebo byl úplně miniaturní a vypadal jak ze hry Tetris. "Takže, tady je papír a do toho zapisujeme všechny drinky pro VIP zakázníky, musíš si zapamatovat všechny jména (bylo jich tam už asi přes 30 za tenhle den)..takže támhle ten to je Buy Wen, tohle je Shiroutzaki..Lui Chen..". Začnu se smát na celý kolo a vysvětluju jí, že je zbytečný mi všechna jména teď říkat a že kdyby ty lidi měli kartičky, všechno by pak bylo jednodušší:D. Ne, tady to je prostě takhle. Všechno se dělá a píše ručně, počítá se z hlavy, nikde žádnej počítač a když mi začne popisovat, jak funguje ta předpotopní kasa, tak už odpadávám. Je na ní jen pár tlačítek s pitím plus teda enter (jupí!) a tři šipky. To, že není dotyková, jako v dnešní době už mají snad všude, to ještě chápu. Ale že to neukazuje ani kolik mám vrátit a já musím ještě počítat jakej je výdělek? Anita spočítá kasu a je 200 liber v minusu. "No, to je v pohodě, to je normální. Tady je totiž všechno zadarmo, jsme pořád v minusu". Trochu nechápu, ale nevadí, jedeme dál.

Zkrátka to, co jsem se doposud naučila, můžu úplně zapomenout, v tomhle casinu je totiž všechno naruby a trochu zvrácený. Cocktaily tu nikdo pořádně neumí a dělají se stylem, že všechno zamícháš a naleješ do skleničky. Všechno je tady zadarmo. Veškerý sendviče, redbully, čínský zákusky, sušenky..prostě všechno. A pro všechny! I pro homelessáky, kterejma to tady překypuje a choděj se sem nadlábnout. To je na tom snad to nejhorší. Když jsem vkročila do kuchyně, málem mě trefil šlak. V takhle malým prostoru se jako dá něco dělat, natož vařit v pěti lidech?? Rozhlídnu se všude kolem a přijde mi, že se tady normálně zastavil čas. Vzadu stojí kuchař, kterej dělá, že něco dělá, na cokoliv se zeptám, tak nechápe a předpokládám, že jeho náplní práce má bejt příprava sendvičů a salátů, zatímco vidím jak si to ty holky všechno připravujou samy a on jen stojí a dělá krásnýho. Další věc, s těma holkama jsem si vůbec nesedla. Všechny jsou to rumunky nebo maďarky, kroutěj zadkem, házej vlasama, chovaj se lacině a především jsou na mě hnusný a sprostý. Nedej bože, abych se na něco zeptala. "Hele ty, jak se jmenuješ, Jana, tys nikdy nedržela v ruce tác nebo co? No tys určitě dělala v casinu no! My tady tác držíme v levý ruce, jak budeš asi levou dávat cukr a míchat jim kafe??". Kráva. Pobíhám po place se stříbrným podnosem, na kterým máme všechny kus hadru, aby to  prej neklouzalo a nádobku s cukrem (sáčkový cukříky se sem zřejmě nedostali) a jsem totálně ztracená. Zákazníků se prej nesmím ptát co si daj, oni si prej řeknou sami (aha, já byla zvyklá se zdvořile ptát s oslovením Sir nebo Madam) a všechny servírky na zákazníky halekaj stylem "Hey love" nebo "Hey Darling". Začínám bejt docela zmatená. Všichni na mě křičej, že chtěj sendviče, sušenky, čaje, redbully..a já si to nestíhám ani psát. Když přijdu do kuchyně kumbálu s objednávkou asi 8 toastů, najdu toustovač, kterej tam leží už minimálně dobrejch sto let, daj se v něm udělat stěží dva toasty a ještě to zabere15 minut. Hlavně klid. Mejdlo? Neexistuje. Nádobí? To se meje ručně. Všechno je špinavý a já se v tomhle prostředí cejtím čím dál hůř. Nic nechápu. Manažeři postávaj na baru a chlastaj. (??) Když jdu na pauzu do staff roomu, nepřekvapí mě, že to tam vypadá jak za komoušů, všude jsou vylezlý trubky a ryba chutná jak podrážka. Teď ta horší část. Když dojde na podepisování smlouvy, zjistím, že výplata není 7.50, ale 6.50 (takže minimum, který jsem měla i v Miltonu a s tím mám teď vyžít?). Dobře, s tím se nějak poperu. Zeptám se Ann, jestli je možný, abych 19. října dostala holidays, protože letím do čr kvůli rovnátkům a ona se na mě podívá stylem "co si to dovoluješ" a prohodí, že si to můžu udělat tady v Anglii. Tak tohle je moc. Dál mi oznámí, že nebudu dělat 10 hodin denně, ale třeba i 15 hodin pětkrát týdně, podle toho jak ona bude chtít, protože já jsem tady pro její business. Opatrně se zeptám, jestli je možný mít s Davidem alespoň podobný směny, jelikož nám v tohle vždycky s radostí vyhověli.."Absolutely not". Pracuješ tady pro mě, neexistuje. V tu chvíli už mám na krajíčku, ta ženská je šílená. Všechno tady, všichni lidi, celej systém, všechno je tady totálně postavený na hlavu, všichni tady zamrzli v čase! Je mi špatně, ale snažím se vzchopit a dát to. I když to pro mě byl hardcore, řekla jsem si, že se kousnu a prostě to tu nějak přežiju. To jsem ještě netušila, co přijde. Když Ann odcházela domů, podívala se na mě přísným pohledem a rázně řekla "Do pondělí budeš mít nový vlasy. Je mi jedno jaký, ale necháš si je udělat. Musíš mít styl. Nepřichází v úvahu, abys je měla jen tak ledabyle umytý. Podívej se na ostatní holky, oni jsou "glamorous". Nashle v pondělí" Zůstala jsem stát jak opařená a v tuhle chvíli jsem věděla, že na tohle hororový místo už nikdy nevkročím. Ta ženská patří do blázince. Nasedám úplně vyšťavená do doubledeckeru a opřená hlavou o okýnko pozoruju noční Londýn, po tváři mi tečou slzy a já přemýšlím...tohle není ten Londýn, kterej jsem si vysnila. A jak tohle všechno dopadlo vám povím příště, už takhle opět dostává zlatou medaili ten, kdo zdárně dočetl až do konce:)).

Mějte se krásně a pokud máte nějakou podobnou hororovou pracovní zkušenost, určitě se o ní se mnou podělte, pusu <3

ZAČÁTKY V LONDÝNĚ A JAK TO TADY DOOPRAVDY VŠECHNO JE...

Zdravím své nejmilejší čtenáře,

mrzí mě, že jsem se k napsání tohohle článku dostala až teď, ale událo se toho za poslední 4 dny tolik, že ještě teď to stěží rozdejchávám. Věřím, že tímhle článkem na pokračování spoustě z vás sundám z očí ty pomyslné růžové brýle, co se života tady týče, chci být upřímná a chci s vámi sdílet úplně všechny zážitky, ať už jsou jakékoliv. Když nám před půl rokem pár lidí řeklo, že Londýn je špatná volba a že člověk je po roce, ne-li dřív, úplně vyšťavenej ze všech těch lídí, aut a abnormálního ruchu...nevěřili jsme tomu. A kdyby si na nás hned ze začátku tohle nejvíc kosmopolitní město tolik nesmlslo, něvěřili bychom tomu doteď. Ale teď už se pohodlně usaďte, udělejte si pořádnej hrnek kafe nebo čaje...a pojďte se se mnou vrátit v čase o pár dní zpátky...

Úterý: Nejdřív jsem málem dostala infarkt, když jsem si ladně sedla na postel vedle gigantickýho pavouka (v tu chvíli jsem nejspíš překonala všechny špičkový skokany do dálky), zjistila jsem jak obtížný je přežívat a nedejbože vařit v místnosti metr krát metr, taky jsem si zanadávala u supermoderního sporáku, kterej já asi prostě neumím ovládat, nicméně ve finále to stejně není moje chyba, ale chyba pánvičky. Potom přichází pan "výběrčí daní" a  vesele mi oznamuje, že si máme sbalit svejch pět švestek a do druhého dne se nastěhovat do bytu ve vedlejším vchodě. Dává mi klíče a já si říkám, že to není zas tak zlý, krabice se stále dají jenom přenést. Uběhnou dvě hodiny a pozor, opět změna plánu! Volá paní z agentury, že si za chvíli přijede pro ty klíče a hrozně se omlouvá, prý jsou moc "busy" a ten vedlejší pokoj už je BOHUŽEL obsazen, takže se BOHUŽEL musíme přestěhovat do bytu někam neznámo kam, do úplně jiný čtvrti. Pecka. V tom na mě už postupně přicházela taková menší depka, říkám si, sakra, rozeslala jsem životopis do všech casin tady, tak jak je možný, že ani v jednom jediným mě nechtěj? Po chvíli kouknu na mobil a mail. Vlna euforie, vískání. Pozvánka na interview do casina EMPIRE. EMPIRE casino, kristepane. Jedno z nejznámějších a nejluxusnějších casin v Londýně. Jsem štěstím bez sebe. David přichází večer z práce s ještě lepší zprávou - casino, kde dělá mě chce vidět zítra u sebe na pohovoru :) Jupí!

Naše ulice v Queen's parku - bohužel až za měsíc :D. Tyhle řadový domečky ve viktoriánském stylu mě uchvátí snad pokaždé. 

Středa: Budíček brzy ráno, čeká nás balení. Mezi 10-11 nás má vyzvednout větší auto a dovézt na naši novou adresu. 11.00 - auto nikde. Voláme do agentury a k našemu překvapení se všechno odkládá až na dvanáctou. Sedíme tedy dál v pokoji jak prasata, co čekaj na porážku a když odbyde 12 a nikdo pořád nejde, začínám bejt mírně ve stresu. David zmizí za hodinu do práce, já nemám ani vytisknutej životopis a k tomu všemu..ta tuna věcí. Po 12 se ozývá ťukání a řeknu vám, že jakmile slečna z agentury spatří to kvantum věcí, její výraz je k nezaplacení :D. "Odkud jste si tohle všechno přivezli, s tím jste jako fakt přijeli??"..když zmizí já pak ještě se smíchem dodávám "Joo a to ještě neviděla ten gigantickej obraz schovanej za postelí :D:D". Takže nastává další kámen úrazu, slečny čiknvečento je na naše věci nedostačující. Nakonec to nějak vyřeší a my máme opět čekat. Zjistili jsme, že u nich je 10 minut jedna hodina a když dorazí konečně vozidlo, David mě, ač nerad, nechává všemu napospas. Snažím se co nejrychleji nanosit všechno do auta a leje ze mě jak z konve. Ovšem začne ze mě lejt ještě víc, když jedeme autem už minimálně 20 minut a já nemám páru, kde jsme a kam jedeme. Docela fajn, ne? Jsme na místě, paráda a já v tu chvíli zjišťuju, že jsem v tom bytě nechala nahoře na skříni krabici s kabelkou od Korse :D:D. Mě snad vomejou. Samozřejme mě tam už zpátky nikdo nehodil, ale večer nám to může někdo otevřít. Mě začíná tlačit čas, v 19.00 musím být na Leicester square, rychle naházím věci do pokoje a hledám noťas s mojí pečlivě vypracovanou přípravou na pohovor. Po noťasu ani stopy, David ho totiž omylem sbalil s sebou. Nevadí, hlavně klid! Mám asi hoďku a půl než musím vyrazit a jako další krok zahajuju hon na pánvičku a hrnec, abych si stihla ještě rychle ukuchtit. Ani jedno ani druhý nikde (samozřejmě obojí se potom záhadně našlo pod sporákem, všechny jejich byty jsou úplně totožně vybaveny, jen musíte hledat). Už docela značně vytočená metelím do nejbližšího mekáče. Když pak vylezu ze sprchy, zjišťuju, že nemám českou zásuvku na fén a žehličku, absolutně nestíhám a pohlcuje mě záchvat šílenství, takže bezhlavě vyhazuju všechny krámy z krabic a zásuvku samozřejme co? Nenajdu! Ší-le-nost. Další věcí, kterou jaksi postrádám jsou černé kalhoty, takže na sebe hodím v tom shonu džíny, mokrý vlasy ulížu do drdolu a vybíhám. Nemám potuchy kam, na jakou zastávku, ale jestli právě tohle je moje životní šance, nesmím ji promeškat. A o tom, jak dopadl ten nejpodivnější pohovor v mém životě a jaká vlastně "životní šance" to byla...o tom až příště :)

Přeju vám nádhernej den a hlavně žádné starosti!:)