KANDY - ELEPHANTS, MONKEYS AND TEA FACTORY

Ahooj!

Tak jak si užíváte poslední zbylé dny do Vánoc? :) Už máte napečíno, vygruntováno, zabaleno a nožky nahoře? Já, ač nerada, se tomuhle všemu letos poprvé vyhýbám obloukem... a protože Vánoce jsou pro mě nejhezčím obdobím v roce, snažím se na to nemyslet a brát to pozitivně. A že je to sakra těžký! Kdykoliv otevřu instagram, vyskakuje tam na mě jedna vánočně naladěná fotka za druhou, spousta cukroví...svařáků, stromečků, vánočních večírků...a nebo vystresovanejch popisků. Já bych ten předvánoční shon brala všema deseti...aspoň na pár dnů a pak zase šup sem, hezky do tepla. Je stejně vtipný, jak pokaždý chceme to, co zrovna nemáme. Na insta si čtu, jak je lidem zima a chtěj k moři...no a vidíte, here I am...a stejně vám ty Vánoce trochu závidím!:D

V tomhle článku ale nebude řeč o Vánocích (ale nebojte, ty Srí Lanský vám určitě stopro zdokumentuju a popíšu!), dneska vám chci  totiž povyprávět něco málo o městě Kandy, kam jsme se ve dnech off vydali na přespávací výlet.

Kandy se nachází v centru Srí Lanky a je proslulé především sloními útulky, což byla jedna z věcí, s kterou jsem měla tuhle zemi spojenou a patřičně se na ní těšila. Další typická věc, hlavně tedy z různých fotek, jsou jízdy místním vlakem a neuvěřitelné scenérie a příroda, kterou je z něj možné pozorovat. Z čeho vyplývá...pojede se na slony...a vlakem! Můžu vám říct, že už jen samotná jízda vlakem by se dala považovat za nezapomenutelnej zážitek. Na doporučení jsme si koupili 2. třídu, tou 3. jezdí všichni místní a bývá nacpaná k prasknutí. Mimochodem, 2 hodinová jízda vlakem nás vyšla, vážení, na 25 Kč! Ano, čtete správně.. :D Nakonec míra luxusu byla stejně jedno, protože jsme se rozhodli oprubnout "Srí-Lanskej" styl jízdy, tudíž sedět v otevřenejch dveřích a mít tak ten nejlepší možnej výhled na ubíhající krajinu, no spíš džungli. Představte si, že celí rozevlátí dřepíte ve dveřích, nohy vám volně visej z vlaku, vítr vám nezbedně cuchá vlasy, vy nic neřešíte a  jen se kocháte krásnou, neustále měnící se krajinou - nekonečná zeleň, občas hory, kopce...palmové háje...a sem tam nějaká ta opice.

Po příjezdu do Kandy jsme si na místním busáku dali oběd, naše oblíbené "Kottu" a já k tomu ještě smoothie z papáji. To mě vyšlo v přepočtu na 17 Kč...a ještě bylo přímo ze zdroje! Na tohle se rychle zvyká, co vám budu povídat .. :) Pokud budete na Srí Lance mít chuť na fresh nebo smoothie, nezapomeňte říct obsluze, že ho chcete bez cukru. Jinak vám do toho automaticky šoupnou tak 5 lžiček a to se vážně nedá pít. Potom jsme si vzali tuk-tuka a naše první zastávka byla botanická zahrada. Takhle obrovskou a rozmanitou botanickou jsem vážně nikdy neviděla! Strávili jsme tam tak 2, 3 hoďky, prohlíželi si všelijaké druhy palem, bambusů, bylinek, rostlin, u nichž jsme mnohdy ani netušili, že existují. "A Jani, co se ti nejvíc líbilo v botanický?".."Mmm..opice!. Myslím, že tohle vystihuje všechno.. :) K večeři jsme si pro jednou chtěli dát něco jinýho, než rejži, takže padla volba na pizzu. A to by nebyla Srí-Lanka, aby i pizza tady nepálila jak čert. Moje hranice pálivosti se tady posunula tak o deset levelů vejš, takže za mě.. byla výborná! Zato noční cesta do hostelu byla příšerná, mysleli jsme, že tam v životě nedojedem. A hlavně, vedle na sedačce nám při jízdě stydla pizza (!!!) a já tak zezadu očima propalovala řidiče, aby si máknul, protože si k bloudění vybral tu nejmíň vhodnou chvíli.

Nikdy jsem si neuměla představit, z čeho se vlastně vyrábí ten agávovej sirup..no tak teď už vím přesně:)) 

Tohle?!! <3 

Ten outfit.. :D :D #nohate

Další den brzy ráno nás konečně čekali sloníci. Měli jsme na výběr ze dvou míst - Pinnawala - slonů tu je víc, nemůžete je ale hladit ani krmit, nebo Millenium orphanage, kde si slona můžete i vykoupat a mít s ním mnohem bližší kontakt. My zvolili druhou možnost a budu k vám upřímná, docela jsme potom litovali. U vstupu jste si vybrali balíček, buď mytí, hlazení, pozorování...a nebo tohle všechno + navíc jízda na slonovi. Já jsem silně proti, myslím si, že slon není zvíře určený k ježdění a i přesto, že na slonovi se tu jezdí po jednom, pár minut a bez "sedáku"(ty bývají často v Thajsku), nemyslím si, že je to správný. Lidi to samozřejmě berou jako atrakci, ale asi jim nedochází, že slon určitě není dvakrát nadšenej, když od rána do večera (tipuju) musí někoho vozit na hřbetu. Ale to je zas jiný téma, to by bylo na dlouho. Za nejhezčí považuju asi moment, kdy jsem si sloníka ve vodě mohla omejt kokosovou skořápkou a trochu se s ním i pomazlit. I tak to ale nebyla bůhvíjak dlouhá interakce, bylo to trochu jak na běžícím páse, šup rychle umejt, pohladit a už si dej odchod a rychle pojď zas ty, co tam stojíš. Musím říct, že ani přístup zaměstnanců se nám moc nelíbil, byli všichni podráždění, nervózní a nepříjemní. Že bych z nich cejtila lásku a nadšení ke zvířatům, to se říct nedá. Celkově se nám na tom místě něco nezdálo, znáte to, takovej ten pocit, že vám něco nehraje, ale nevíte přesně co. Něco, do čeho nevidíte. Nemůžu to proto z jedný návštěvy soudit, ale stojím si za tím, že z takovýho místa by měl člověk mít skvělej pocit a měl by odcházet s dobrou náladou a klidem na duši. To se nám bohužel nestalo.. :( Na mě celé zařízení působilo jako něco, co se tváří jako útulek a snaží se obhajovat každou věc, co vám může připadat neetická, pomocí billboardů - například ježdění, to slonovi nevadí, protože je bez sedáku.. řetězy, ty jsou nezbytné pro bezpečnost..atd.

 Další zastávkou byla Tea Factory, kde jsme se - zdarma - mohli ponořit do tajů výroby jak černého, tak i zeleného čaje. Celou výrobnou nás provedla moc milá slečna, jenž nás udělala zase o chlup chytřejší. Myslela jsem si, že je to strašně složitej proces, ale ve skutečnosti se čaj nejdřív suší (asi 12h), potom se asi 3 x nadrtí, dávají se pryč stonky...a nakonec vše jde do mašiny, která čaj vytřídí podle velikosti a podle barev a je hotovo. Bylo to neskutečně zajímavý, vidět to takhle live. A bejt přímo na místě činu, tam kde se vyrábí třeba mou rodinou oblíbenej Rooibos. Jinak, věděli jste, že čím větší kousky jsou v sypaném čaji, tím je slabší?

To vše zakončeno úžasnou ochutnávkou, pravýho Ceylonskýho... :)

Určitě mi dejte vědět, zda jste se setkali někdy s podobným místem a neměli z něj nejlepší pocit a nebo co si o tomhle celkově myslíte...v dnešní době se o tom mluví čím dál víc (tímto zdravím Kristýnku nebo-li  Epicbetch, která tu informovanost zase posunula na trošku jinej level!) a je to hrozně fajn. Možná jste i u mě na instastory (@jana_pup) zahlédli video, kde chlapík vodil malou opičku po pláži. Pár z vás mi psalo, o co šlo a proč mě to tak naštvalo. Hned vám to povím - tyhle "lovci" opičky (hlavně miminka) odeberou mámě, častokrát někde v džungli, následně je denně od rána do večera tahaj po plážích a lákají turisty, aby se s nima fotili a mazlili. Opička je ve většině případech omráčená nebo zdrogovaná, aby nebyla agresivní. Když jsme byli na Zanzibaru a v džungli jsme se k těmhle opičkám nedejbože přiblížili, okamžitě nás průvodce varoval. Šílená a především hodně smutná atrakce a prachsprostý rejžování peněz z turistů na úkor zvířete, nic víc. 

Ale dost negativity, kterou na blog tahat samozřejmě chci co nejméně, ale tohle si myslím, že by měl vědět každý cestovatel... :) Čím víc lidí to ví, tím větší je pravděpodobnost, že se to alespoň zmírní. Doufám, že se vám první větší travel-post ze Srí Lanky líbil, mějte se krásně a hlavně hodně relaxujte, jezte a užívejte si čas s blízkými, pokud máte tu možnost <3

7 důvodů, proč okusit život v zahraničí

Jen tak se sebrat a vyrazit do zahraničí ne jen na dovolenou, ale rovnou žít, to chce dávku odvahy. Ať už se rozhodnete pro au-pair program v Anglii nebo sezónní práci na Zélandu, každý takovýhle krok svědčí o tom, že jste schopni vykročit z komfortní zóny a nebojíte se skoku do neznáma. Kdo říká, že je to jednoduché, věší vám bulíky na nos. Jakmile to ale jednou zkusíte, zjistíte, že se vám život může od základů změnit. Jak? Čtěte dál!

1) Osamostatníte se

Ne nadarmo se říká, že život je nejlepší učitel. A co teprve ten v zahraničí. Ze začátku si zřejmě budete připadat jako když neplavce hodí do hluboké vody, ale brzy zjistíte, že toho dokážete mnohem víc, než si myslíte. Doteď vám možná pořád stál někdo "za zadkem"(i mně, než jsem odletěla poprvé na Kypr), tady jste to jen vy a nikdo za vás bohužel nic neudělá. Zařizování práce, bydlení, nové prostředí, cizí jazyk i lidé, to všechno vám pomůže v sobě objevit schopnosti, o kterých jste doposud neměli ani tušení. A věřte mi, máte to v sobě, jen o tom ještě nevíte.. :)

2) Budete více komunikativní a otevření

Ať už jste v jakékoliv zemi, určitě tam nechcete každý večer sedět doma, koukat na seriály a kopat se do zadku. Vyjma večerů s vínem, ty jsou prominuty! Budete chtít zemi poznat co nejlépe, odhalit její kultury a pustit do svého života nový příval dobrodružství. K tomu všemu bude potřeba trocha otevřenosti a nebojácnosti. Být tzv. "open mind" je klíčem k novým kontaktům, přátelstvím a příležitostem. Poznáte lidi z celého světa, uslyšíte jejich příběhy..a protože i druhá strana je na tom podobně jako vy, mnohdy právě takto vznikají přátelství na celý život. A není to fajn mít známého ve Španělsku a kamarádku v Americe? Nikdy nevíte, kdy se vám to jednou bude hodit!

3) Naučíte se jazyk

Klasika všech klasik. Ale sakra přínosná. V dnešní době, kdy je angličtina pomalu základem, je určitě výhodou umět ji plynule, vytahovat z rukávu slangy a nebát se mluvit. Kde jinde se tohle všechno naučit, než v anglicky mluvící zemi? Můžete v ČR studovat X jazyků, docházet na všelijaké kurzy, ale člověk, který žil v zahraničí bude mít oproti vám vždycky navrch.

4) Poznáte sami sebe

Rodina i přátelé na sto honů daleko a vy zjišťujete, že máte najednou nějak více času. Jak jinak ten čas využít, než prací na sobě samém? Více čtěte, choďte na různé kurzy, akce...a nebo začněte konečně s tou jógou, kterou tak dlouho odkládáte. Zkrátka poznávejte sami sebe a to, co vás doopravdy baví a dělá vás šťastnými. To, že se s blízkými uvidíte jen jednou za čas je sice vaše daň za život v zahraničí, ale proč to nebrat i pozitivně a začít se pořádně soustředit hlavně na sebe?

5) Začnete si mnohem více vážit domova a těch nejbližších

A to není řeč pouze o svíčkové se šesti a pivu s kamarády. Najednou si uvědomíte, jak moc jste doma vlastně rádi a každá návštěva rodné země pro vás bude nostalgická a budete se na ni těšit jako malí. Začnete si vážit věcí(hlavně maličkostí), které jste často přehlíželi a čas s vašimi blízkými vám bude připadat jedinečný a tak nějak jiný.

6) Naučíte se přijímat změny - malé i velké

Všichni jsme na něco zvyklí a máme své zajeté koleje a častokrát z nich neradi vybočujeme. V zahraničí nejspíš vystřídáte nespočet pracovních míst, než si najdete to, v kterém budete opravdu spokojeni. Nejspíš ani bezchybné bydlení se vám nepoštěstí najít na první pokus, obzvlášť když domácnost sdílíte s dalšími lidmi z různých koutů světa. Až tímhle vším projdete, budete schopni vstřebávat změny mnohem rychleji a vaše flexibilita nebude znát mezí. A to se v životě rozhodně hodí.

7) Zvýšíte si sebevědomí

Až se jednou někdy vrátíte zpět do Čech, bude vám všechno najednou připadat mnohem jednodušší. To, co jste dříve považovali za problém se rázem promění v banalitu a co vám chybět určitě nebude, je sebevědomí. Budete průbojnější, nebudete se bát prosadit svůj názor, a když už jste v zahraničí zvládli tolik věcí, v Čechách to pak bude brnkačka. A mohli bychom tu být do zítra. Nemluvě o tom, že si nejspíš přivezete pěkný balík peněz(pokud vyrazíte za prací a budete šetřiví), kupu zážitků a hromadu vzpomínek. Budete těmi, kteří se nebáli a vybočili. A těm přeci patří svět!

SRÍ LANKA - WHEN A DREAM COME TRUE

Tramtadadáá...první článek ze Srí Lanky (We made it!) je tu.. :) Ti z vás, kteří nemají tušení, co tu děláme a proč, mrkněte na článek s Detaily o naší cestě , kde se vše dozvíte. A abych se přiznala, tak vůbec, ale vůbec nevím kde začít, jestli na vás vychrlit všechny svoje pocity a emoce jako lavinu (u čehož nezaručuju, že by to vám to dávalo ten správnej smysl), nebo to vzít pěkně po pořádku. Budu se snažit vám dát od každýho trochu, berete? .. :)

Tak jsme tady. Zvládli jsme to! Procházíme letištní halou na Srí Lance a všude kolem nás se lesknou barevné plakáty plné čajových plantáží a úsměvavých lidí a jen co míjíme směnárenské stánky, obchodníci se o nás začnou doslova prát. Zaplujeme k tomu nejenergičtějšímu a potěšíme ho výměnou našich prvních rupií. Pokud jsem si doteď nedokázala pořádně představit, co znamená pojem "vedro jak ve vopičárně", tak teď už můžu podávat detailní popis úplně s přehledem. Vyčerpaní, upatlaní a s celým naším životem na zádech se konečně dostáváme ven. Teď už se o nás perou i taxikáři a my tak trochu nevíme, která bije. Po tom, co mě málem sežere smečka místních vyzáblejch potulnejch psů (nebo si aspoň myslím, že si mě určitě chtějí dát k večeři) si konečně vybereme taxikáře a tím se upíšeme ďáblu. Pán sice neumí anglicky, ale přesvědčuje nás, že má obrovskej bourák a je fakticky "good driver". Čeká nás divoká jízda v tuk-tuku (pro nás vtipný golfový autíčko) se spoustou smíchu a strachu zároveň. Smích nás přechází ve chvíli, kdy se na hlavní řadíme do nekonečný kolony, obklopený četníkama, ovšem bez řádu a pořádku a řidič nám začíná nesrozumitelně něco vysvětlovat. "NO Negombo today. Problem here. Tommorrow." Pak se otáčí a jedem zase někam nazpátek. To to pěkně začíná. Ani jeden z nás nechápe, co se děje a proč tam MY nemůžeme normálně projet a ostatní jo. Řidič začíná chápat, že nechápem a tak přibržďuje u chlápka, který nám konečně objasní situaci. Silnice ja napůl uzavřená a cesta by trvala 4 h. Prý máme jet až zítra. Jasně! Mele něco o hotelu a my si stojíme za tím, že do Negomba potřebujeme ještě dnes. Přece tam snad nevede jen jedna cesta, ne? Po chvilce z něj vypadne, že chce dvakrát tolik peněz a odveze nás tam jinou, delší cestou. Ejhle. Je nám to v tu chvíli jedno, strkáme mu další 2 tis. rupií a modlíme se, aby nás tam ten "jouda" konečně odvezl. V dálce konečně vidíme svítící ceduli "Villa Eco green", napětí a stres z nás pomalu odeznívá. Vstupujeme na zahradu, která nám je z fotek povědomá. Ujme se nás malej místní klučina a volá našemu host. Prý je "busy" a dorazí až za hodinu a půl. Zaboříme svoje zadky do sedačky a jsme rádi, že sedíme. Po chvilce přiběhne klučina, směje se od ucha k uchu a podává nám cosi zeleného ve skleničce...že by welcome drink? Tyjo! Čekání se rozhodneme využít k prozkoumání okolí a pláže a taky k ulovení něčeho k snědku. Stihneme akorát západ slunce. Je to krásnej pocit zase cejtit po dlouhý době tu známou vůni oceánu. Tak asi takhle nějak vypadal náš příjezd na Srí Lanku...

  

tuk-tuci.. :)

David ukázal pár triků..a už je z něj celebrita!

Víte, jak jsme z našeho host měli trochu rozporuplný pocity? Úplně zbytečně. Hned po seznámení nás bere na večeři, abychom ochutnali místní jídlo. Přijde nám to děsně milý <3  zjišťujeme, že náš host je neuvěřitelně hodnej a milej člověk se srdcem na správným místě. Sedíme za tmy v kůlničce u silnice, nesměle ulamujeme "egg hoppers", usmíváme se na sebe a trochu nás palí pusa. Ale jídlo moc chválíme a tím si vysloužíme nášup a vejslužku domů k tomu. Je nám sice trochu trapně, ale tady se odmítání jídla bere za neslušnost a tak se, ač neradi, necháváme hostit. Všechno nám připadá strašně krásný...milý a tak nějak neuvěřitelný.

No a tyhle pocity přetrvávají doteď. Hned další den brzy ráno, plní energie a očekávání, dorazíme do druhého apartmánu a když chceme pomoct se snídaní pro hosty, dostane se nám odpovědi: "No hlavně vy se musíte nasnídat!". Potom nás klučina usadí ke stolu a ptá se jestli si dáme kafe nebo čaj. A pak to přijde. Na stole nám přistávají toasty s džemem, omelety...a taky čerstvé ovoce. To už se neudržíme a začneme si vyměňovat překvapené pohledy plné otázníků a nechápeme. Vždyť my sem přijeli pomáhat a zatím nás tady jen nepřetržitě hostí! Po snídani pomůžeme poklidit a potom se desetkrát ptáme, s čím a jak můžeme pomoct. "No, teď asi s ničím". OK. Abych teda vypadala, že něco dělám, ptám se zase co a jak a mám v plánu zalejt teda alespoň kytky. Kde je konvice se nakonec stejně nedozvím, následuje bo-ží oběd (pálivé veggie curry s rýží!!<3) , po kterém jsme posláni na apartmán se slovy "Have some rest". Tak chápete to?! Natrefili jsme na tu nejúžasnější rodinu, jakou jsme si vůbec mohli přát. Jeho taťka, roztomilej dědula, kterýho jsem si nesmírně oblíbila srší vtipem a dobrosrdečností a jeho maminka je taková kouzelná babička, úplně jako z pohádky. Všichni nás tu od samého začátku berou za svoje, jsou k nám až abnormálně pohostinní a my jsme za to někomu tam nahoře moc a moc vděční. Další den si se Satchim sedneme a on mi konečně má říct, jak to tady chodí. "No, víš, já jsem hrozně flexibilní a vlastně všechno tady je flexibilní a v pohodě. Nic se nehrotí a práce...no tak stačí to co jsi dělala dneska, to bylo super (to jsem prosím otřela stoly a omyla trochu nádobí). Vlastně všechno poznáte časem sami, jak to tady funguje". Ze začátku nám přišlo, že nás tady vlastně vůbec nepotřebuje. David jen kouzlil, bavil hosty, já pomáhala uklízet, hráli jsme po večerech s hostama karty a další den ze Satchiho vypadlo, že nás chtěl vzít na večeři ven, ale nechtěl nás rušit při hraní karet. Aháá, jasně, to dá rozum! Říkám vám, nezažila jsem víc hodnýho a cool týpka!:)). Možná až moc hodnýho. Dostáváme 3 jídla denně, ale mezitím nás stejně vždycky neminou milý gesta v podobě džusů ze starfruit, nakrájenýho manga nebo banánů a nám na to ani nestačí díky. Za ten týden jsme tu poznali spoustu skvělejch lidí a s tím nám byla i odkryta spousta tajů z místní kultury, kuchyně, zvyků a tradic.... ale o tom zase někdy příště.. :)

Hodně jsem se rozepsala, ale víte, musíme nějakým způsobem pořádně ujistit rodiny a hlavně všechny babičky, že se tu máme vážně fajn a taky, že dostáváme pořádně najíst a nestrádáme! :) Tímto všechny moc zdravíme <3

Teď už i konečně máme pocit, že tu opravdu pomáháme, tak nějak poznáváme jejich systém a taky víme, že v našem případě jakmile si práci nenajdeš, tak neděláš nic. A dělat nemusíš. Nikdo nám tu neříká, co máme dělat. Jeden večer jsme docela povedeně prostřeli stůl pro francouzskej pár, skoro nám za to líbali nohy. No a když jsme vysmejčili kuchyň, kterou neprošla houbička ani písek tak 20 let, nikdo si toho ani nevšiml. Na úklid se tu neraje. Všechno tady je pro nás zvláštní, nový a každou chvilku nás tu něco překvapí. A to je na tom cestování snad to nejkrásnější. Zažíváme věci, o kterých jsem doposud četla jen v knížkách typu "40 dní pěšky do Jeruzaléma" a teď už chápu, že ty baťůžkáři o tý pohostinnosti ve světě a neuvěřitelnejch kulturních zážitcích fakt nekecaj. Možná jsme měli jen obrovský štěstí, ale i kdyby...je to pořád krásný a děje se nám to. A je vlastně jedno proč. Prožíváme pohádku, o které se nám ani nesnilo...a jsme šťastní. Moc!

Srí Lanka - jak jsme se stali dobrovolníky?

Ahooj!

My už jsme touhle dobou nejspíš na Srí Lance.. :) A abyste nepřišli zkrátka (kdo ví, jak to tam máme vůbec s fifinou), přednastavila jsem vám tenhle článek, v kterém se trochu rozepíšu víc o našem dobrodružství a vy se dozvíte, jak to vlastně celé probíhalo! A že důkladná příprava občas nehrála vůbec žádnou roli...

Asi vás zajímá, jak vlastně začít, když chcete odjet do světa jako dobrovolník. Buď můžete přes agenturu či neziskovou organizaci, tam si ale připlatíte nemalé peníze a nakonec vás taková dobročinná akce vyjde stejně jako dovolená v Karibiku. No a nebo si všechno můžete zařídit sami a vyrazit sami za sebe - stejně jako my. Druhá varianta chce trochu víc odvahy a informovanosti, ta první zase balík peněz. Všechny potřebné informace jsme se dozvěděli na internetu, kde je i obrovská škála portálů, přes které můžete jednotlivé nabídky hledat. My si vybrali portál WORKAWAY , na který nemáme jedinou vítku.Vydat se můžete téměř kamkoliv...vlastně, kam si jen zamanete.. :) Samozřejmě, že čím populárnější místo, tím menší je pravděpodobnost, že si vyberou zrovna vás. Tím vás nechci strašit, to vůbec né! Z vlastní zkušenosti ale víme, že třeba Bali je atraktivní nejen z hlediska dovolené, ale i dobrovolné činnosti. Oblíbenost vámi vybrané destinace pocítíte podle toho, kolik lidí se vám ozve zpět. Chce to zkoušet a zkoušet, psát do aleluja, nabízet své schopnosti a ukázat danému "hosts", že vy jste ten nejlepší možný kandidát a pomocník. David by vám mohl vyprávět. Když se vám dostane pozitivní odpovědi, je třeba si o dané zemi zjistit maximum, sledovat letenky, zajistit si víza a pojištění a případně očkování. Pravděpodobně si s vámi váš "host" bude chtít i zavolat na Skypu a tak trochu se "oťukat". K čemuž, jak už jsem vám říkala, došlo i u nás a to v celkem úsměvném duchu... :D

Jednoho dne ve 14.30 nás tedy čekal rozhovor "R". A jelikož David psal tolika lidem a bylo toho tolik podobného, že jsme už trošičku pozapomněli, kdo je kdo. Bylo 14:20 a já na Davida nervózně: "Heleť, tak mi je aspoň ukaž, ať to pořádně naštuduju a můžu se ptát na patřičný otázky a nejsem za blbce".  D. mi tedy ukázal jejich profil  a já byla hnedka v obraze. Síť hotelů, jasně, několik nabízených pozic včetně recepční nebo správa online-marketingu. OK. Byla jsem hrozně nervózní a tak nějak jsem nevěděla, co čekat. "Holky" byly od začátku strašně milý a ze mě to hned opadlo. Tak nějak jsme si navzájem položili zákl. otázky a pak jsem přišla na scénu já. "Takže vy máte teda síť hotelů po Srí Lance, jó?". Slečna se pousmála a říká: "Hehe, to vůbec! Máme jen tenhle menší guesthouse a k němu skořicovou plantáž". Aha, nevadí. "A koukala jsem, že teda sháníte třeba recepční nebo tak, můžem ty pozice nějak nakombinovat?" Teď už ten pohled byl poněkud zvláštní. "My ale nemáme žádnou recepci. Všechno si tady děláme samy. Je to fakt maličký". V tu chvíli jsem se málem propadla hanbou do země a jen jsem čekala, kdy se rozloučí. Jak zběsilý jsme hledali "to správný" a vyměnili jsme si pohledy jakože "A do prdele". Teď přichází na scénu David. V ruce měl balíček karet, s nímž se podrbal na hlavě. Hosts to viděly a hned žadonily, že chtějí ukázat nějaký kouzla. Tímhle se celá situace obrátila o 360 stupňů. D. kouzlil jak ďas a všichni byly nadšený a spokojený. Nakonec jsme z toho vybruslili, byla sranda a že se prý už těší a můžem klidně přijet už na Vánoce... :) Bylo to fakt milý, i přes to menší fauxpas! 

Musím říct, že po Skype rozhovoru se člověk cítí mnohem líp, protože tak nějak tuší, do čeho jde. A na tu skořicovou plantáž se fakt těším, bude to neuvěřitelný vidět/zkusit, jak se to pěstuje. Navíc budou Vánoce, skořice bude potřeba na cukroví a někdo vám jí srulovat zkrátka musí no!!!:D

Možná si říkáte, co vám takováhle cesta vlastně dá, když si nic nevyděláte. Sama to ještě tak úplně nevím, jedno ale vím určitě. Těším se, jakou další změnou si tam vnitřně projdu a jakým způsobem nás to duševně a životně obohatí. Zatím si nedělám žádné zkreslené představy a iluze, nemám v úmyslu spasit svět, ale když ho budu moct udělat trochu lepším, byť jen menší pomocí, bude to stačit. A to ostatní, to už přijde samo... :)

Toskánsko - Řím, Florencie..a zemětřesení

Ahooj!

Dneska mám pro vás pokračování našeho putování po Itálii, s vědomím, že další části jako Kypr nebo Zanzibar vám pořád ještě dlužím. Někteří šťastlivci měli Kyperské rozuzlení dokonce live, viď Niči? :D Ale nebojte, to já to napravím! První část o Toskánsku si můžete přečíst tady. 

Další zastávkou byla Florencie. Páni. Můžu říct, že počínaje zatouláním se v tamních malebných uličkách a následným ocitnutím se na překrásném Piazza Del Duomo, jsem se do tohohle města zamilovala. Když se před námi otevřel pohled, co vypadal fakt jako pohled, nechtělo se nám ani věřit, že něco tak obrovského a krásného mohl někdo někdy postavit. Nejsem žádnej přehnanej fanda do architektury, ale katedrála Santa Maria del Fiore mi teda vážně učarovala. To zdobení, ty sošky, detaily...neuvěřitelný!:) Sice jsme neměli tolik času na důkladné prozkoumání celého města, ale i tak to stálo za to. S Davida mamkou jsme říkaly, že by nám nevadilo jet někdy na pár dnů jen do Florencie.

most Ponte Vechio

Teď něco málo o tom, jak jsem si vygooglila, že nedaleko od nás se nachází pohádková pláž s azurovou vodou a tím nejbělejším pískem, který byste si snadno spletli s tím Zanzibarským. Při pohledu na všechny ty fotky z oné pláže jsem si tak pomyslela, že by byl fakt hřích se tam nepodívat. Jako, říct někomu, že to je z Karibiku, tak vám to sežere i s navijákem. Tak, že se tedy pojede na výlet, já v roli navigátora. Což už je samo o sobě dost vtipný, protože když mi bylo asi 14, ztratila jsem se jakýmsi záhadným způsobem i u nás ve městě. Míjeli jsme pustiny, kde bylo jen pár čističek a já prohodila, že když už sem všechny takhle vleču, tak by bylo docela blbý, abychom to nenašli a nebo se koupali nakonec vedle čističek. Když už jsme se pohybovali jen kousíček od cílové destinace, najednou jsem zavelela, že to ještě není ono a že ještě musíme 7 km jet dál. Haha. Jedeme, jedeme...já spatřím ceduli " Spiagge Bianche" a tvářím se vítězoslavně. Zaparkujeme kousek od pláže a pod nohama máme šedivej písek. Hrkne ve mě. Hlavně žádnou paniku. Všechny přítomné uklidňuju se slovy: "Tenhle divnej písek je určitě jen tady na cestě a ten bílej odsud jen není vidět". Jasan. Co se před námi otevřelo můžete vidět zde... :D Pláž byla šedo-černá a i ta čistička byla kousek od nás. Nakonec jsme se všichni "vyráchali" jakoby byl červenec a ne říjen a bylo to super i bez tý dream beach! Moře je prostě moře, ať už je jakýkoliv.

Dohromady jsme za 6 dní stihli navštívit 13 míst, mezi které patřila také úžasná Siena nebo San Gimignano, které se pyšní prý nejlepší zmrzlinou na světě. Ceduli s tímhle nápisem si teoreticky může vyvěsit kde kdo, tahle zmrzlinárna to tam vážně měla právem. Šla jsem do slaného karamelu, 70% čokolády a kokosu. Pane bože! To ani nechutnalo jako zmrzka, to chutnalo jako rozteklá a studená čokoláda zároveň. V Sieně jsme opět obdivovali úchvatnou katedrálu a potom nás čekalo naše poslední ubytování, speciální tím, že mělo být na hradě. A to jsme netušili, co všechno tam mimou Bílou paní ještě zažijeme. Večer nás uvítal "Pan Kastelán", postarší pán, co nás provedl svým opatstvím. Když nám všechno ukázal, spadla nám brada, za cenu 10 euro za noc nám byl poskytnut ten nejvyšší luxus. Ložnice byla jak pro princeznu, k dispozici jsme měli kávovar a dokonce nám bytný odtajnil svou skrýš s alkoholem. Co jsme mohli chtít víc?:))

vykopávky ve Volteře

 Očividně nám tohle všechno bylo málo, protože ještě ten večer se začli otřásat věci na poličkách, zem a schody a my tak zažili naše první zemětřesení. Byl to nepříjemnej zážitek a zpestření v jednom. Po chvíli toho byla plná tv, takže jsme se dozvěděli, že epicenter bylo jen 10 Km od nás. Nic moc pocit. Za asi 3 h bylo další a mnohem silnější, to už jsem měla i trochu slzy v očích. Následovala šílená noc, kdy jsme s D. spali v podkroví, srazili si postele k sobě a snažili se usnout. Najednou se začala třást postel a já "To děláš ty?".."Ne". Takže si asi umíte představit, jak moc jsme se vyspali. Zemětřesení a k tomu silná bouřka a bubnující déšť do okna nad námi. Ráno jsme zjistili, že v noci byly další 2 zemětřesení. No a aby toho nebylo málo, tak v den odjezdu jsem panu Kastelánovi přichystala super rozloučení, v podobě zabouchnutí klíčů ve dveřích. Nikdo mi neřekl, že klíče jsou dvoje, jedny na stole a jedny ve dveřích, tak jsem si tak pěkně bouchla a odešla. Po otázce "Kde jsou druhé klíče?" následovala chvilka napětí, když bytný strčil klíče do zámku a vše skončilo se slovy "Mama mia!" s italským přízvukem. Chudák pán.

Poslední místo, o kterém bych se chtěla zmínit a které nás hodně zklamalo, je Řím. První věc, která nás nemile překvapila a zarazila, byla ta abnormální špína a nepořádek všude. Ano, beru, je to velké město, jezdí sem plno turistů a musí být obtížné udržet ho vždy 100% čisté. Jsem sice zhýčkaná anglickými městy, ale třeba Praha nebo samotný Londýn jsou také obrovské metropole a tohle jsem tam v životě nezažila. A navíc bylo po sezoně. Když jsme se chtěli v klidu procházet a nasávat romantickou atmosféru (které se nám nakonec stejně nedostalo), neustále nám do cesty skákali potulní prodavači, připínali nám náramky na ruce a po tisícé vnucovali selfie-tyč. Prodavači by určitě neměli zkazit člověku dovolenou, ale tohle byl vážně extrém. Nevím, zda to byla jen neuvěřitelná souhra událostí a náhod a smůla, ale bohužel Řím nás ničím neuchvátil. Neumím si představit jet sem na euro-víkend. Tohle je samozřejmě jen náš osobní názor, vím, že spousta lidí Řím miluje a považuje ho za kouzelný. Nás si takhle získala Florencie nebo Siena... :) Pokud jste v Římě byli, určitě mi dejte vědět, jak na vás zapůsobil.

Mějte se krásně a já se brzy ozvu, nejspíš už z druhýho konce světa:D:*