Saturday 30 January 2016

MŮJ ŽIVOT NA KYPRU (PART I)

Konečně je tady. Tenhle článek. Tak dlouho jsem se na něj chystala, přemýšlela.. pořád jsem se k jeho napsání ale nemohla dostat a teď prostě asi nadešel ten správnej čas. Čas, abych vám pověděla příběh jedný holky z malýho města, která si před dvěma lety jen tak, bez váhání, sbalila kufr, domluvila si "spicha" na letišti v cílové destinaci, s úplně neznámejma lidma, jakoby se nechumelilo a byla to zkrátka běžná věc...a oznámila doma, že letí...na Kypr!

Abych vás do tohohle "tripu" tak trochu zasvětila. Kdysi dávno jsem si v Praze v klubech jako je třeba Duplex apod., přivydělávala jako nápojová hosteska a díky tomu jsem návazala i spoustu nových kontaktů a přátelství. Osud mi přihrál do cesty Išu a Janču, dvě moc fajn holky, s kterýma jsem si padla do oka. Všechny tři jsme v té době toužily po tom, někam vypadnout a najednou se nachomejtla příležitost vyjet pracovat do zahraničí jako nápojová hosteska.  Pokud nevíte, co to obnáší..jste dá se říct úmyslně "nastraženy" do klubu,tak trochu jak pastička na myš haha, bavíte se, pijete, tančíte, lidi vás zvou na pití, úplně stejně jako když vyrazíte někam na párty, pointa tkví ale v tom, že vy jste za to placený a z každýho drinku máte provizi. Iša se zmínila, že její kamarádka má známou, co žije na Kypru, pěkně v teplíčku a u moře...a my začaly spřádat plány. Já byla stoprocentně rozhodnutá, že letím, i kdyby to znamenalo, že poletím sama. (Ťuk ťuk na čelo Jani) Byla jsem docela blázen, říkám si teď zpětně. Všechno jsme pečlivě domlouvaly, prodiskutovaly, plánovaly..neměli jsme to přes žádnou agenturu a ke všemu nám sloužil jen facebook. Všechno se nám zdálo víc než dokonalý, budeme mít svůj byt kousek od pláže, kterej nám bude platit zaměstnavatel a my si obstaráme jen jídlo, práce od 9 do 3 pět dnů v týdnu..a plat? Pohádkovej! 50€  denně fixní plat + provize z drinků. Když jsem si připadala dostatečně informovaná, zaplavila mě vlna adrenalinu a vidina dobrodružství a i přes to, že holky se k odletu moc neměly, začala jsem si vyřizovat pojištění a letenky. K mému štěstí se ke mně nakonec přidala Iša a já byla ráda, že budu mít na tenhle výlet snů parťačku. Osud to chtěl asi ještě úplně jinak, protože jsem chvíli před odletem potkala v Čechách jednoho kouzelníka z Anglie...a jak už to tak chodí, zamilovali jsme se do sebe. Sice jsme se vůbec neznali, ale já trochu pozměnila plány a ihned jsem kula další pikle. Na Kypr pojedu jen na měsíc a pak se odstěhuju do Anglie. A tak se taky stalo. Jinak bych tu teď v Londýně neseděla a kdo ví, možná ani nepsala tenhle článek.. :). Ale teď se trochu vrátíme v čase...


Je červenec...jsou sice dvě ráno, ale pořád je venku tak příjemně vlažno a my zrovna míříme noční vyletněnou Prahou směr letiště. Mísí se ve mě pocit nervozity a očekávání zároveň a dostavuje se i lehké mravenčení v břiše. "Co když tam na nás nikdo nebude čekat Išo?".."Nebo hůř, co když tam bude nějakej únosce nebo vrah?". Kladly jsme si vzájemně opravdu situaci-ulehčující otázky. Možná nebyly tak úplně od věci, my totiž ani jedna nemáme zpáteční letenky. Probíhá loučení a my si právě teď nástupem do letadla buď plníme sen a nebo se dostáváme do pěkný bryndy. Jedno je ale jistý, už není cesty zpět. Přistáváme v Larnace, vykodrcáme se z letadla..a čekáme rozhodující okamžik. Po chvilce už v dálce vidíme Lucku, po boku docela dobře vypadajícího týpka menší postavy, jak kráčí přímo k nám. Chlapík se jmenuje George a odteď je naším šéfem. Seznámíme se a po chvilce už sedíme v luxusním autě se zatmavenými skly a uháníme přes promenádu posetou palmami, míjíme různé kavárny, obchůdky a je nám šílený vedro. Plán zní následovně: dát si někde ledový kafe a ubytovat se v apartmánu. Dorazíme do naší čtvrti a okolí na mě působí takovým špinavým dojmem, všude jsou odpadky a spousta toulavých koček. Je fakt, že Larnaca nepatří zrovna k nejkrásnějším místům Kypru. Ve dveřích bytu se akorát střetneme s dalšíma dvouma slečnama, co maj zrovna namířeno na pláž, s nima budeme hnízdečko sdílet. A teď se podržte. Já jednu z nich znám! :D Tohle je fakt náhoda všech náhod.


Na zemi leží asi stoletý koberce a obývák je trochu zatuchlejší, ale dostáváme čistý povlečení a usoudíme, že to tady nějak zvládnem. Ještě ten den objevíme místní obrovskou pláž s tmavším pískem, zadovádíme si ve vlnách a večer nás čeká první den v baru. Vyfikly jsme se a potom pro nás přijel "kočár". Bar nese jméno  Supreme a nenachází se moc daleko. Všechno je zařízené v moderním stylu, na polici jsou vystavené Moety a mě nejvíc udivuje, jak je hrozně maličký. Bar do Lka, vysoké židle a uprostřed menší parket. Moc lidí sem asi nepáchne. To je asi důvod, proč jsme tady, že jo. Milou novinkou je to, že můžeme pít zadarmo a tak si říkám, že opilou mě to tady aspoň nebude tolik štvát. Lucka už nám za barem nalejvá vodku cranberry a my se pak seznamujeme s poněkud starší černovláskou Áďou, která tu už nějakej ten pátek pracuje. Na úvod bych chtěla podotknout pár věcí...tenhle bar je totálně zapomenutej, večer se tu mihne sotva pět lidí a tržby jsou vskutku mizerný. Choděj sem oplzlý chlapi, co si zkrátka myslej, že koupí jednoho drinku je přivítáte s roztaženejma nohama v posteli. Já už na tohle byla docela zvyklá a mysela, že mě nemůže nic překvapit. Jasan! První dny bylo všechno fajn, s holkama jsme si rozumněly, užívaly jsme si každodenní dávky slunce a slaný vody, chytaly jsme bronz, večer jsme pak svoje sluncem políbený těla v crop topech a kraťasech vystavovaly na barový židli a čekaly, kdo nás pozve na drink. Peníze jsme dostávaly na ruku vždycky po práci a i přes to, že fixní plat byl značně nižší, než bylo řečeno, byly jsme spoko. George se choval jako lví král, věděl, že má moc a patřičně toho využíval, nikdo mu nesměl oponovat a pro něj jsme nebyly nic víc, než jen zboží, který mu pomáhá rozjet zaseknutej business. Dohromady nás tam bylo 5 holek a jakmile se v baru objevil chlap, fungovalo to tak, že jsme za ním jedna po druhý chodily a který koupil drink, měla vyhráno. Ujetý, co? Bylo to jak na běžícím páse. Některý byli slizký, drzý a nechutný, s některýma jsem si poklábosila, další už mě zvali na druhej den na večeři. A tohle byl právě ten klíčovej okamžik, kdy jsme toho chlapa museli chytnout na udici. Nikdo z nás samozřejmě netušil, že to takhle chodí. "Jak to, že ještě nemáte místní simku?? Každej den před prací musíte rozesílat smsky!!"..rozčiloval se vždycky Georgík. Chtěl po nás, abychom s těma slizounama byly furt v kontaktu, chodili s nima na obědy, na pláž a zkrátka udržovali si je. Ani nechci vědět, co víc si představoval, že s nima budem dělat. Fuj. Občas jsme měli v baru různý akce, třeba pěnovou párty, BBQ, nebo jsme se převlíkli za čertice, ale Supreme stejně pokulhával a všechno to začalo jít z kopce. Nejdřív se stávalo, že nám dával úplný minimum, to se pak ale obrátilo v to, že jakmile neuděláme za večer minimálně 6 drinků, nedostaneme ani Ň. Domů jsme teda často chodily s prázdnou, vytočený a pořád jsme tajně doufali, že všechen ten dluh, co si tam do toho svýho notýsku tak pracně zapisuje, nám brzo vrátí.


Je odpoledne, Iša má ještě půlnoc a já slyším klepání na dveře. Jdu otevřít a ve dveřích stojí nějakej chlap jak hora snad jen v trenkách a k uchu mi podává telefon. "Okamžitě si sbalte věci a běžte před barák"..slyším Georgův hlas. Upaluju vzbudit Išu a ta na mě kouká jak vyvoraná myš a vůbec neví, která bije. Během chvilky máme zpakováno a stojíme před bytem v tom ukrutným horku jak bezdomovci...ani jedna z nás neví, co bude dál.



A pokud vás zajímá, jak to všechno probíhalo dál...a jak to nakonec dopadlo, nenechte si ujít další část! :) Vecpat všechny ty dojmy a zážitky se mi do jednoho článku bohužel nepodaří, takže to bude na části. Doufám, že jsem vás moc nenudila, upřímně, nebyla jsem si jistá, jestli o tomhle všem budu někdy veřejně vyprávět, ale minulost je minulost a tu prostě nezměníš... Snad to bude i užitečný mladejm holkám, kterým se naskytne takováhle příležitost jako nám a pár rad a varování bude určitě k dobru. A taky třeba otevřu oči těm, který si mysleli, jak si tam jen náramně užívám na pláži a vydělávám těžký prachy a pak byla ta druhá půlka, co zvažovala tu nejhnusnější a nejodpornější možnost. Není všechno zlato, co se třpytí. Mějte se krásně moji milí a brzy se můžete těšit na další díl :)).




Thursday 28 January 2016

KNEE HIGH

Moc vás všechny zase zdravím!

Doufám, že se máte parádně, že jste zvládli všechny zkoušky levou zadní a někomu z vás třeba již přibyla ta dvě..tři kouzelná písmenka před jménem. Mně poslední dobou připadá, že můj život tak nějak zeje prázdnotou, nevím zda na tom má podíl to, že jsem v práci od nevidím do nevidím...ale zkrátka nemám tušení, kam se poděla ta úsměvavá a energií sršící slečna. Budu tajně doufat, že se zase brzy objeví.. :)). Je to tak trochu paradox, zajímám se o psychologii, sem tam si přečtu i nějakou tu "positivepsyhology" knížku a pak tady takhle blbnu. Ale tak co, jsme jenom lidi a každej má právo na nějaký to mocnic období, no ne?

Dneska mám konečně den volna a tak jsme se konečně objednali  na očkování proti žlutý zimnici, bez kterýho bysme naší dovče mohli zamávat šátečkem. Pěkně vás napínám co? :) Dneska odpoledne jsme teda vyrazili do Kensingtonu, aby nám tam s úsměvem řekli, že tahle vakcína momentálně není na skladě.. :D Takže jsme se přeobjednali a při tý přiležitosti, kdy jsme byli zase obklopený nádhernejma uličkama a domkama, jsme alespoň něco málo vyblejskli. Tak ráda bych fotila víc outfitů, ale bohužel čas ani světlo mi to nedovolí :(. Tenhle outfit je jeden z mých úplně nejblíbenějších. A řekla bych, že asi tak nějak nejvíc vystihuje můj styl. Jednoduchost a elegance zároveň, v tom se cejtím svá. Občas mám dny, kdy zkouším kombinovat nekombinovatelný..ale prostě ne a ne. I když to třeba nevypadá úplně blbě, necejtím se v tom vůbec ve svý kůži.. :D. Až se trošku oteplí, chtěla bych zařadit do svýho šatníku i kapku toho sportovního stylu, přece jenom tenisky jsou tenisky, co si budem povídat! V čem se cejtíte nejlíp vy a co váš styl nejvíc vystihuje? :))

Mějte se nádherně.. a já se brzy ozvu :*






Coat - New Look
Jeans - New Look
Shoes - Deichmann
Bag -  H&M
Sunnies - Camden

Saturday 23 January 2016

RANDOM: LIFE LATELY

Ahooooooooooooj!

Klopím uši, krčím se pod stolem, smutně koukám... a tajně doufám, že mi moji nejmilejší čtenáři prominou tuhle 14ti denní odmlku. Když já za to vážně nemůžu! Pokud mě sledujete na instagramu ( kde jsem jako @jana_pup ), určitě vám neuniklo moje zimní dovolenkování v ČR a to vlastně všechno vysvětluje.... :). Ostatně fotky vám toho poví stejně nejvíc, tak se pojďme společně prokousat těmi uplynulými pár týdny, kdy jsem si vzala blogové volno..


Jo, tak tahle fotka je přesně z jednoho ulítanýho dne, kdy jsem jako blázen na začátku ledna sháněla stužky a mašle na balení dárků domů... :D Díkybohu za to, že mám celou Oxford street už víceméně zmáklou a vím, pro co kam zabrousit, ale i tak se mi tady nákupy tak trochu zprotivily...nevím, zda za to můžou ty masa lidí a nebo to, že někdy přejdu sem a tam třikrát celou ulici, jak je dlouhá a jediný co si odnáším domů jsou bolavý nohy a výraz "ještějednoudoměstrčasešmrtvej"..


A balení dárků...joo, tak to byla panečku taky sranda. V první řadě chci podotknout, že ač se na první pohled zdá tenhle sobíkovskej balicí papír absolutně dokonalej a krásnej...tak se to fakt jenom zdá, protože ve skutečnosti je úplně na hov*o! Nejen, že z něj doslova "sněžej" třpytky, jejichž úklid vás pak zabaví na další hodinu, ale taky do něj vlastně vůbec nic nezabalíte, protože se furt roluje a deformuje. Jenže v tom regále se prostě tak úchvatně třpytil, takže asi chápete ne. To ale není všechno. Zkoušel jste někdo někdy balit do papíru EOS?! Sama sobě jsem letos nadávala, kolik kulatejch a divně tvarovanejch dárků jsem nakoupila, nervy mi rupaly ve švech a každou chvilku se z koupelny ozvýalo: "Tyvole, kulatý dárky prostě nebalim. Odteď kupuju zásadně hranatý. Ježiši, to neni papír ale čtvrtka, prostě jak když to balim do čtvrtky! Já na to se*ru!" To, že jsem stříhala a lepila ve sprchovým koutě, abych nenadělala bordel s těma třpytkama, to už je jen takovej detail :D...  

To jsem si zrovna řekla, že nikde dlouho nebyla žádná selfie.. :D




Ráj! Hotovej ráj. LUSH je srdcovka, co si budem nalhávat a pro mě především jedna z mála kosmetiky, která mi pomohla na moji často dosti zlobivou pleť. Nedávno mi jako na potvoru všechno naráz došlo a já, jakožto experimentátor a momentálně i šetřílek, jsem se rozhodla prubnout levnější krém od Biodermy. To, co se mi pak stalo s pletí jsem dlouho nezažila. Osypala jsem se, obličej mě po každým natření pálil jak čert a já si nakonec utíkala zase pro tu svou poslední Tea tree oil záchranu do LUSHE. 



Každodenní cesta do práce.... hlavně s úsměvem.. :)

A teď už teda k tomu pohádkovému týdnu v Čechách...upřímně, probouzet se každé ráno do tohohle prostředí, nádherně zahaleného do bílé sněhové peřinky...to je prostě pohlazení pro duši. Až letos jsem si uvědomila, jak moc mám na zimě ráda sníh a tady v UK ho teď i docela postrádám..


Horké kakao a vůně čerstvě upečené vánočky od babičky...takové to ideální domácí ráno... :)



Kafíčkovaní s maminkou... Jsem neskutečně vděčná za to, jaké mám štěstí, že mám tak úžasnou mamku, která je zároveň moji kamarádkou, životní inspirací, vrbou.. a pomocnou rukou. Ty naše proklábosený chvilky jsou nad zlato a asi nemusím psát, jak moc mi tohle všechno chybí. O to víc si to vždycky užívám a mami, pokud tohle čteš,  jakože určitě čteš, mám tě nejradši <3


Můj nejoblíbenější "chumlací" rolák...a zuby za plotem :D.. Do jistý doby jsem se na fotkách zásadně nesmála, takže asi nikdo z vás moc neví, jak vypadal můj úsměv před tím. Slovo upír je dost vystihující, řekla bych :D. Už se nemůžu dočkat, až mi ty zuby z toho vězení propustěj :)


Jedno krásný večerní posezení s rodinou, kdy jsme potěšili naše chuťové buňky, které musely zažít po dlouhé době pořádnou explozi. Já si poručila kuře v mandlové krustě s pomerančovou omáčkou.. a teda..už nějakej ten pátek jsem nic lepšího nejedla!

<3


Takový dvě tradice, na který se domů vždycky hrozně klepu a sbíhaj se mi sliny už v letadle...zelňačka od babičky a nepečenej dort od mamky, ach! :D <3


Jak jsem letos byla posmutnělá, že Vánoce nebudu trávit v rodinném kruhu, tak víte co? Ono vlastně nakonec vůbec nezáleží na tom, jaký se v kalendáři píše datum, ale je jen na vás kdy a jak krásný si ty společný chvilky uděláte. Všechno to bylo přesně jako tenkrát, ta atmosféra, ty vysmátý chvilky, kupy dobrýho jídla a nechyběli ani ty dojemný chvilky, kdy někoho překvapíte natolik, že mu tím úplně vezmete dech... 


Pouštění lodiček...


Vždycky, když letím domů, těším se taky do skříně, až tam najdu svoje zapomenutý oblíbený věci, který se mi buď nevešly do kufru a nebo na ně nebylo vhodný počasí. Jednou z nich je i tenhle chlupatej medvědí kabát, v kterým si přijdu jak plyšáček..nebo líp možná jako cukrová vata.. :D. V těhle mrazech a fujavicích nadešel konečně jeho čas, ale vzhledem k tomu, že bych se do něj vešla dvakrát, nechala jsem ho zase odpočívat ve skříni. Jak jste na tom s kožichy vy? Máte, nemáte toužíte? :)


Po dlouhatánský době jsem si zase stoupla na led a byla to paráda :))





David dal nejspíš našim znamení, že už mě má plný zuby a chce se mě denodenně na pár hodin zbavit :D.. Dostala jsem totiž úplně bombovej dárek - barevnej mixér od Sencoru, o kterým jsem snila už dlouho. Jsem maniak do smoothies, mohla bych je pít pořád a od tý doby co mám tohohle krasavce, vymejšlím všelijaký kombinace a jezdím klidně hodinu přes půlku Londýna na trh pro ovoce :D. Jeho výkon je fakt neuvěřitelnej, stačí pár sekund a lahodná sváča je na světě. Moji favoriti jsou asi zatím meruňky+jahody+ maliny+mango+butterscotch sirup...a banán s kiwi+chia+kokos+ kokosový mlíko :)) Pokud máte tipy na vaše oblíbený kombinace, šup sem s nimi!



Chlupáč :D


Hned co jsem se vrátila zase zpátky do Londýna, konal se tu Lumiere festival,  já bych řekla spíš taková bláznivá honba za světýlky. Jednotlivá "stanoviště" byla rozprostřená všude možně po centru, takže jsme vyfasovali mapku a vydali se na takovou menší túru po Londýně. Bylo to moc hezký, ne že ne, jen ty mraky lidí...to se ale dalo očekávat. Některý věci moc na první pohled nedávaly smysl, takže jste v tom museli hledat hlubší umění a význam...ale o tom to přeci je :)






Tohle byla asi největší pecka. Všude po domě byli osvětlení panáčci a jak postupně problikávali a byla k tomu puštěná hudba a zvuky cupitání, vypadalo to, jak když hrajou na honěnou, skáčou z rámu a přitom ho dole další chytaj. To se fakt povedlo :)).




Můj nejoblíbenější Borough market..dokázala bych tám travit hodiny <3


A tadáá... rajčatovo-mrkvová polévka, vytvořená za pomoci mého žluťáska. Nechápu jak jsem bez toho mixéru mohla doteď žít :D :D...


Doufám, že vás tyhle nahlédnutí do života baví, příště mám pro vás připravený kosmetický článek, takže to bude zase úplně něco jiného :)).  Užijte si víkend a vám, co ležíte v knížkách, přeju pevné nervy a hlavně hodně štěstí u zkoušek. A moc to nepřehánějte, dopřejte si chvilku taky pořádnej voraz a nezapomínejte na odměny! :D Mějte se krásně, pusu! :*






Sunday 3 January 2016

ZTRACENA V MAYFAIR

Jen já, Londýn na dlani a #můjOlympus. Občas mám chvilky, kdy se jen tak spontánně seberu, vezmu foťák na krk...a pak už se jen ztrácím někde v té kráse zapadlých uliček Londýna, s viktoriánskými domky a nechávám se unášet dokonalou architekturou. Tyhle chvilky mám tolik ráda. Je mi jedno, že nemám ani ponětí, kam mě nohy zavedly, ale užívám si sílu toho momentu, kdy jsem jen sama se sebou.





Míjím uspěchané podnikatele s deskami v ruce, pozoruju, jak načinčané dámy v obrovských brýlích mizí v luxusních obchodech, zanechávajíc po sobě nejen silný závoj Chanel parfému...ale především taky strhaného manžela držícího pět tašek. Skoro na každém rohu se uprostřed toho všeho dění zastavím, moji pozornost totiž klasicky upoutají nějaké pěkné dveře, které jsou hodny zdokumentování..











V hlavě mi sem tam pobíhá milion neposedných myšlenek, ať už o životě, o minulosti, o budoucnosti..o mých snech..jedno ale vím jistě, jsem ŠŤASTNÁ. A to mi připomíná, jak moc je důležitý umění být jen ve společnosti sebe samé, zapomenout na okolní svět a vystačit si jen se svejma myšlenkama, svým světem. Ať už je jakýkoliv. Protože..když nejste šťastní sami se sebou, jak potom můžou být ostatní šťastní s váma? Spousta lidí v dnešní době na tohle zapomíná. Je fakt, že je to těžký. Doba, kdy se každý za něčím žene, snaží se nějak uspět, zviditelnit, něčeho dosáhnout, doba, kdy sociální sítě jsou mnohdy důležitější než ten náš opravdový život a to je pak v tomhle kolotoči vzácnost, vyhradit si čas jen na sebe, vypnout a relaxovat. Zkuste na chvíli všeho nechat a dělejte něco, při čem úplně ztratíte pojem o čase a o světě, nazujte tenisky a vyběhněte třeba do nejbližšího parku, běžte se jen tak sami projít, uvařte si kakao s kupou šlehačky a do ruky vemte svoji oblíbenou knihu, vezmětě foťák a vyražte do víru velkoměsta, pozorujte okolní svět, lidi kolem vás, zapadněte do vaši oblíbené kavárny a nedbejte na to, jestli je divný chodit sám se sebou na dortík...vynechte pro jednou jakoukoliv společnost a užívejte si plnými doušky jen tu jednu jedinou a nejdůležitější, kterou ve svém životě máte - SAMI SEBE. 









Buďte šťastní.. a budu moc ráda, když mi do komentářů napíšete, JAK a KDE si chvilky sami se sebou vychutnáváte nejraději vy :*