JAK MI JÓGA ZMĚNILA ŽIVOT

A jak vám může taky. Už je tomu rok a pár měsíců od doby, kdy jsem v Londýně poprvé balancovala na růžové podložce a snažila se napodobovat ladné pohyby krásné blondýnky, tak křehké a silné zároveň. Padala jsem jak brambora a v duchu (občas i nahlas) jsem jí proklínala, protože takhle dlouho přeci nejde držet v jedný pozici. Nechápala jsem, jak to dělá. Jak to, že se nepotí. Jak to, že nefuní a neheká a jak to, že i po 20ti minutách vypadá jako při korunování právě zvolené Miss. Nikdy předtím jsem jógu necvičila, nevěděla jsem, co je downwardfacingdog nebo childspose, ale jedno jsem věděla jistě.

Jóga je přesně to, co jsem tak dlouho hledala.

S každým dalším videem se moje láska k józe stupňovala a s ním i moje zapálení a chuť být lepší a lepší. Stala se z toho taková moje závislost. Je fakt, že závislá jsem kdysi bývala i na fitku, dodávalo mi energii, po každé návštěvě jsem se cítila jako terminátor a nechyběla mi ani motivace a odhodlání při pohledu na své fitness ideály. Co mi ale chybělo, bylo to něco navíc. Vnitřní síla, harmonie a taky dokonalá souhra všech svalů a částí těla. Stačilo pár týdnů a já zjistila, že tohle všechno skrývá jóga. A tak už to nebylo jen o tom: "Dneska jedu nohy", "Dneska si dám zadek", "Tyjo, už se mi rýsuje první buchta v pekáči". Bylo to především o fungování těla jako celku a hlavně o mysli. O tom, že když ke svému tělu budu přistupovat správně a správně ho vnímat, mnohem víc se mi otevře. Stejně tak jako naše mysl. A to mě na tom bavilo snad úplně nejvíc.

Teď si asi říkáte, dobrá, a čím tedy začít?

Dovolte, abych vám představila BohoBeautiful. Blondýnku, která mi v józe byla tou nejlepší možnou průpravou. Je hodně důležitý, aby vám předcvičovatel opravdu sednul. Hlasem, stylem a svižností cvičení, délkou videí a tím, jestli vás dokáže nabudit a namotivovat...no zkrátka probudit ve vás draka. Pokud na youtube někoho takového objevíte, máte z poloviny vyhráno. Můžeme to přirovnat třeba k osobnímu trenérovi ve fitku, jen s tím rozdílem, že tomuhle nic neplatíte a ještě má na vás čas kdykoliv. Není to skvělý?

Myslím, že těchto pár videí by vám pro začátek mohlo bohatě stačit:

Jóga pro úplné začátečníky
Ranní jóga workout
Detoxikační fullbody jóga

Trošku pokročilejší by mohli zvládnout i tohle:

Pročisti si mysl a hoď se do pohody
Jóga pro všechny
Core a balanc

Dalším plusem je určitě kombinace s fitness a HIIT nebo cardiem, není to jenom o pózách, protahování a ohebnosti. Spousta lidí (a já byla mezi nimi, nebojte) si myslí, že jóga je jedna velká pohoda. Lážoplážo. Trochu se vyzenujem, nějaká ta meditace...hotovo dvacet. Jó, houby. Je to záhul, ač se to nezdá. Pro začátek si dejte jedno, dvě videa a věřte mi, budete vyřízený jak po maratonu. Nestačíte s dechem? Úplně v klidu, stopujte si to přesně tam, kde potřebujete. Dávejte si pauzy na pití a hlavně..no stress. Mějte na paměti, že jóga je dlouhá cesta a že jejím cílem rozhodně není headsteand nebo dancingpose. Taky je chci umět. Nebudu kecat. A mám je zapsaný v notýsku ve svých cílech pro tenhle rok, ale není to pro mě prioritou. Pózy berte jako šťavnatý ovoce, který jóga přináší. Jako výsledek umění, hmatatelnej, viditelnej a dobře "koukatelnej". Ty nejdůležitější a nejhlubší výsledky jsou ale neviditelný, ty uvidíte jen vy sami <3

Já si ráda kombinuju fitness workouty s jógou, na začátek se vždycky sama protáhnu, no a pak už jedu. Občas začínám cardiem a třeba dvěma těžšími tréninky: Cardio 1 a Ftiness cardio 2, potom se s jazykem na vestě chvilku válím na zemi a když cejtím, že jsem ready na další štaci, pokračuju dál a posílím sedýnku. Na konec hodím nějakou jógu a cejtím se jako silnej, pružnej a rozkvetlej proutek. Což zní podstatně líp než terminátor. Tak co proutci, jste v tom ode dneška se mnou?

Chcete být klidnější a vyrovnanější? Začněte už dnes. Ne v pondělí :)

Teď vám povím něco o benefitech, o tom jaké účinky na mě jóga má a kam až mě za ten rok posunula, jak fyzicky tak psychicky. Tak začněme třeba tou fyzickou stránku. Když jsem chodila do fitka, hodně jsem sílila. Navenek. U jógy sílíte spíš zevnitř, což je úžasný. Nemám sice břišáky, ale jóga způsobila že mám něco, co je fakt "hard core".Vnitřní jádro, které je středem vašeho těla, zajišťuje vám stabilitu a vyrovnanost a mělo by se o něj dostatečně pečovat. Používáme ho ke každému pohybu, aniž bychom si to uvědomovali. Jsou vaše ruce problematickou partií a vy jen sníte o tom nosit trička se spadlými rameny a s volánky? Zkuste jógu. Ta vám zajistí, že budete mít v rukou sílu, aniž byste museli vypadat jak Pepek námořník... :)

Vždycky jsem bývala cholerik a i když to na první pohled třeba nevypadá, jsem smršť emocí, nálad a výkyvů, u které nikdy nevíte, kdy se roztančí. Do jistý míry je to oukej, do míry, kdy ničíte věci, řvete a vztekáte se, už ne. Jóga mě až abnormálně zklidnila. Už nejsem ten čertík z krabičky, co vylítává na nevinný lidi, když se jeho pocitům a emocím zachce jít ven. Jsem mnohem vyrovnanější a harmoničtější a jen tak něco mě už nerozhodí. Spíš bych řekla, že se ze mě stal strašnej flegmatik, což taky není úplně dobrý. Teda když zrovna nemám svý dny a nepřevtělí se do mě démon jménem "PMS". To je pak jiný čóromóro. Jóga pro mě představuje rituál, co mi dodá sílu, když jí potřebuju, energii, když mi schází a sebedůvěru, když se mi někam zatoulá. Je to běh na dlouhou trať a já nejsem úplně zdatnej běžec. A o tom to právě je. Nevzdávat to, když to nejde, překonávat svoje limity a den co den objevovat skrytou sílu, která dřímá v každým z nás. Občas si i zamedituju, to abych pořád setrvávala v přítomnosti a tím si ještě víc uvědomovala, jak mocná naše mysl je.

Schválně se někdy zkuste zavřít do pokoje, zapalte si svíčku nebo vonnou tyčinku, pusťte si do pozadí relaxační hudbu v podobě zpívajících ptáčků a šumějícího potoka, sedněte si na zem a zavřete oči. Představujte si sebe v té nejlepší možné podobě, na místě, na kterém chcete jednou být a s lidmi, s kterými chcete zestárnout. Soustřeďte se na všechny detaily, klidně dýchejte...a pociťujte, jako byste tam opravdu byli. Můžete vizualizovat cokoliv, co vás těší. Pomůže vám to vypnout, zastavit se...a být jen tady a teď. Vy a vaše mysl. Zřejmě vás nemine nutkání "dělatněcodůležitějšího" a pocit nervozity, ale to se poddá. Trénink dělá mistry.

Problém s bolestí zad má snad každej druhej člověk. A je to otrava. Pokud máte navíc sedavý povolání a denně koukáte do monitoru, záda a především krk se ozývá pravidelně. A přitom stačí pár kouzelných cviků a je po bolesti. Hlavně nezapomínat na pravidelnost. Musím zaklepat (ťukťuk), od

doby, co cvičím jógu, po bolesti jakoby se slehla zem. Občas chodím i na lekce v Praze, co

máme v rámci firmy a to je zase úplně něco jinýho. Soustředíme se spíš na dech a uvolnění svalů a účel to teda plní parádně.

Těch benefitů je tolik, že bychom tu mohli být do aleluja. Je krásný u sebe vidět progress, ať už ve stabilitě nebo v pružnosti...a nebo v hlavě. Je to jedno, každej posun vpřed se počítá. Hlavní je nespěchat, jít na to pomalu a pěkně krůček po krůčku se dostávat dál a dál. Naše tělo nám dovolí hodně. Je jen na nás jak s tím naložíme a jak moc toho využijeme. A není škoda toho nevyužít? :))

No a na závěr  dvě bloopers...behindthescenes nebo yogiwannabe..jak chcete! :D Né vždycky je to tak horký, jak vidíte:)))

Ať už jste v józe znalí nebo jste se k ní odhodlali až teď, přeju vám, ať vás ta cesta víc těší, než bolí...a ať jste přesně tam, kde chcete být. A žádný výmluvy! Nepotřebujete na to nic než podložku, drdol a sebe. A hodně vody. Můžete cvičit doma, na terase, na pláži...na louce, kdekoliv. A kdykoliv. Pokud se chcete na cokoliv zeptat, poradit, pište na mail: j.brucknerova@seznam.cz nebo na instagram: @janapup a společně se do toho opřem.

NAMASTE! <3

PRVOMÁJOVÉ LÍBÁNKY V MIKYNĚ

Ale né v té teplákové s kapucí! V Mikyně, která se nachází kousek od Liberecké radnice a je v ní útulno a příjemně, stejně jako v té huňaté, do které se soukáme při chladnějších večerech.Tahle má navíc jako bonus fantastický banana bread (rozuměj: "prostěbábovkabanánem") a taky svěží levandulovou limču. A tu já túze ráda. A vy určitě taky, je to opravdu skvěláá záležitost... :)

Na prvního máje jsme kromě velice nevšedního plánu: stoupnout si pod rozkvetlej strom a trochu se líbnout, neměli naplánovaného nic spešl. Občas je docela fajn ten život nechat volně plynout a nelajnovat si všechny události a akce do posledního puntíku, včetně toho, kdy půjdete na záchod a kdy s košem. No, kdy. Když přetejká, že jo. Došli jsme k závěru, že šviháky lázeňské ze sebe uděláme až někdy příště, až nás nebude tlačit čas a my si tak saunování budeme moct řádně vychutnat a užít. A jelikož jsme spontánně vyrazili směrem na Liberec, zakotvili jsme to rovnou tam. ("Kotvim tam kde mááám"...lalala, jasně, dobrý Jani..*smajlík s rukou přes obličej*). Respektive, zakotvili jsme to v Mikyně, v kavárničce se sortimentem natírajícím zadek větrníkům, kremrolím a palačinkám. Chodí ještě někdo vůbec v týhle době na normální dort do klasický cukrárny?! :D Přiznejte se... vím, že v hloubi duše sníte o marcipánových prsou a o růžovým indiánku. A to mi připomíná...panebože, díky za tuhle vlnu! Za vlnu, která nám umožňuje občerstvovat se ve zdravých bistrech a vymetat útulný kavárny s duší.

V Mikče se zrovna konal "Májový brunch" a nebudu lhát, nechat rozmlsanost zamknutou v šupleti a vybrat si jen jednu věc byl docela oříšek. Pak jsem si ale řekla, že jsem nejspíš poslední člověk na světě, co ještě nedotáhl svůj život do úplnosti pomocí avotoastu a tak padla volba na něj. V kombinaci s citrónovou ricottou a zastřeným vejcem byl teda vážně povedenej....to se musí nechat. David měl trochu problém s meníčkem, u kterýho dával oči v sloup a vrávoral, že "proč prostě nemůžou napsat MED místo VČELÍ PYL a proč si objednávám nějaký LUNGO, který v tom menu zase vůbec nemaj napsaný...". Je to občas věda, já vim kluci. Následně jsem se neubránila úsměvu, když jsem se ho ptala, jak mu chutná banana bread a dostalo se mi odpovědi, že chutná prostě jak bábovka. Bábovka...bábovka za kilo. No, i tak se to dá pojmout... :)

Naše májová pouť pokračovala dál a nesla se opět ve znamení jídla. Nechala jsem se pozvat na running sushi, který vlastně vůbec nebylo running, ale spíš bylo chudák zavřený v boxu. Ale bylo výborný! Den jsme pak zakončili protischnoucím procesem, u jehož příležitosti vzniklo i pár milejch fotek....s hlavní rolí tohohle růžovýho fešáka...

...a tohohle fešáka taky...

 Jak jste si užili 1. máj vy?:)) Podnikli jste něco nevšedního, zamilovanýho a bláznivýho...nebo jste vsadili na klasiku?A teď k vám, seveřanům...znáte Mikynu? A jací jsou vaši favoriti..ať už na sladko či na slano? Pusu a krásnej zbytek víkendu :*

JAK A ČÍM MĚ DOBROVOLNICTVÍ POZNAMENALO?

Myslím si, že každá cesta vás nějakým způsobem změní. A čím dál jste od domova a čím méně známým prostředím jste obklopeni, tím víc práce se uvnitř vás děje. Máte milion otázek, všemu se divíte, spekulujete, přemýšlíte, chápete i nechápete....a s každým jedním novým zážitkem, zkušeností či konverzací, se stáváte novým člověkem. Když se ohlédnu zpátky, tak celou naší tříměsíční cestu bych teoreticky mohla rozdělit na několik etap/lekcí, chcete-li. Děti jsme ve škole učili sice jen jednou, ale já mám pocit, že ty školy byly vlastně 4. S tím rozdílem, že my nebyli ti, co učí, ale ti, co sedí v lavicích a vzdělávají se. Nikdy se žádný předmět neopakoval a stejně tak všichni naši učitelé byli odlišní. Někteří nám ukazovali dobro v té nejlepší možné podobě a někteří zase temnotu. Možná si říkáte: "A co tak skvělého jste se od špatného člověka mohli naučit?" Právě to dobro. A to mi připomíná jeden citát: "Učil jsem se tichu od upovídaných, toleranci od netolerantních a dobrosrdečnosti od nedobrosrdečných. Ač je to zvláštní, jsem za tyhle učitele opravdu vděčný".

Začneme tedy pěkně od začátku. Naší první zastávkou byla ta nejúžasnější a nejmilejší rodina pod sluncem. Na celý pobyt u nich jsem pěla ódy hned v prvním článku ze Srí-Lanky, takže kdo jste nečetl, čtěte..ať jste v obraze :)). Na světě je spousta lidí (good point - thumbs up - skvělej postřeh, Jani...), někteří jsou hodní, někteří zlí, v jiných se zase mísí dobro i zlo zároveň. Sami sebe dokážeme nejlíp zaškatulkovat a sami v hloubi duše víme, kam si zasloužíme patřit. Vím, že škatulkovat se nemá, neboť se taky ztotožňuju s názorem, že nic na světě se nedá považovat za dobré či špatné, to jen my lidé máme neustále potřebu všemu dávat nálepku. Ale kdo to vlastně udává a reguluje? My sami. Na základě svých návyků, zkušeností, reakcí...a taky tlaku zvenčí. Ale to jsem zase odbočila. Takže, zpááátky do minulosti. Satchi byl skvělým učitelem. Nikdy jsem nebyla tolik fascinovaná něčí milosrdností a oddaností pro druhé. Nikdy jsem nikoho neviděla dávat v takovém množství bezpodmínečnou lásku...nutno podotknout, že téměř cizím lidem. Nikdy jsem nepotkala člověka, co měl tendenci neustále jen dávat...a ne brát. A s tímhle člověkem jsme my strávili tři týdny....tři týdny plné údivu a dumání nad tím, co to být dobrým člověkem vlastně znamená. Další věc, která mě fascinovala byla ta, že Satchi měl business, v němž ho nikdo nepodělával, nikdo mu nevrážel kudlu do zad a i přes svojí dobrosrdečnost měl kolem sebe respekt a lidé ho poslouchali, aniž by musel dělat scény a bejt "děsně hustej". Což ruku na srdce, ne vždycky lze na tohle spoléhat. Velkej šéfik si prostě občas musí umět dupnout. Satchi nedupal, neřešil nepodstatný věci, nikdy se nečílil...a slovo pohoda by se dalo použít jako jeho životní motto. A světě div se, vycházelo mu to. A já strašně moc děkuju za příležitost takovýho člověka potkat. A jaké jsme si od Satchiho odnesli ponaučení? Dělat věci s láskou. Dělat věci bezpodmínečně. Víc dávat a míň brát. Víc důvěřovat a míň přemýšlet...(Jani, zapsat znovu za uši...a vy můžete vlastně taky!)

Naše duchovní putování potom nabralo trochu jiné obrátky a dalším domovem se pro nás stal překrásný eko-domek se soukromou pláží. To zní skoro jako sen, co? Ale víte jak to je. Člověk nesmí věřit všemu, co se na první pohled jeví jako perfektní. Pravda je často ukrytá hluboko uvnitř, mazaně a chytře, tak, aby nikdy nespatřila světlo světa. Následující 3 týdny představovaly soubor lekcí, zkoušek a v neposlední řadě taky sebepoznávání. A co jsem si z nich odnesla tentokrát?

•  To, kým se obklopujeme je jedna z klíčových a nejvíc zásadních věcí v našem životě.

A nikdy jsem si to neuvědomovala tolik, jako právě tady. Myslím, že ne nadarmo se říká, že jste průměrem pěti lidí, s kterými trávíte nejvíc času. A i když se to jeví jako banalita, protože to se rozumí samosebou, že lidi ve svým životě si vybíráme my sami, ne vždycky si vybíráme ty správný. A umět k sobě přitáhnout jen ty vyvolený je občas docela fuška. Hledají se těžko a když je objevíte, musíte se jich držet zuby nehty. Teď budu upřímná - necítila jsem se tam dobře. Ani já ani David. Víte, místo může bejt sebevíc dokonalý, ale když nemá duši, je tam ta dokonalost platná jak mrtvýmu zimník. Jasně, v životě se běžně stává, že ne každej vám sedne a v rámci nějaký úrovně či formality se s daným člověkem snažíme vyjít. No a když situace žádá s takovým člověk tři týdny bydlet, je to docela blbý...ale i z toho se dá vytěžit maximum. Záleží, jak to člověk vezme. 

Řekla bych, že já i David jsme docela easygoing lidi, neradi se hádáme (ehm...já jen velice občasně..), ale jestli je typ lidí, které vyloženě nevyhledáváme, tak jsou to: Lidi, co se ustavičně přetvařují a chybí jim lidskost. Lidi, co kážou vodu a pijou víno. Lidi, co na vás hází vlídné úsměvy a za zády vás pomlouvají. Lidi, co dělají věci čistě jen pro peníze, ale ne s láskou. Lidi, co se za každou cenu snaží být nóbl a společenská maska je pro ně skoro jako sluneční brýle v létě. Komplikovaný lidi. Zkuste se schválně zamyslet. Máte kolem sebe opravdu jen lidi, kteří vás pozvedávají nebo vás naopak táhnou dolů? Jak se s nimi cítíte? Scházíte se s nimi, protože opravdu chcete...nebo prostě jen proto, že už se znáte několik let ? Jedna ze super věcí, které můžete udělat ve svůj prospěch je: vyselektovat lidi kolem sebe. Občas to bolí, vás i je, ale udržovat vztah jen z "mussu" je o ničem. A co je ještě horší, být obklopený lidmi, s kterými se necítíte sami sebou. Je to, jakoby všechny vaše emoce, touhy, myšlenky a názory někdo uvěznil do pomyslné skříňky ve vašem těle, zamknul na dva západy...a klíč si vzal. A pak to ve vás všechno volá o pomoc, ale vy nezmůžete nic. Je smutný nemoct ukázat světu, kým doopravdy jste. A určitě i vy máte kolem sebe dvě skupiny lidí....ty, kteří vás zamykají...a pak ty, kteří vás odemknou a všechno ve vás rázem dostane křídla a vyletí to ven jako neřízená střela. A vás zaplaví pocit úlevy. Pocit, kdy víte, že jste stoprocentně sami sebou. A to chceme přeci všichni, ne?

• Dělat věci jedině s láskou, jinak je nedělat vůbec.

Je docela úsměvný dostat ze za oponu podnikání, které se nějak tváří...a nějaké doopravdy je. A já si myslím, že dřív či později stejně vyplave na porvch, že někomu jde jen o peníze a slávu. Dnešní doba je tak trochu zaplavená podnikateli, u nichž je úplně jedno, co dělají, protože důležité je, že všichni to bezmezně dělají od srdce a s láskou.. Ale kolik z nich to tak doopravdy myslí? Miluju projekty, značky nebo úspěšné freelancery, z kterých přímo vyzařuje ta opravdovost. To zapálení. Ta lidskost. Upřímná touha po tom udělat svět lepším. A z téhle zkušenosti můžu jedině potvrdit, že falešnost přitahuje zase jenom falešnost...

• Sebevědomí je základ pro všechno, co děláme.

Víte, když jsem byla malá, dost často se stávalo, že jsem něco vylila, převrhla, rozbila nebo obecně zkazila. A určitě nejsem jediná tohoto druhu. Tahle moje nešikovnost byla tak frekventovaná, že postupem času jsem už nemohla odkráčet z kuchyně se skleničkou v ruce, bez toho, aniž by na mě někdo zavolal: "Bacha Jani, vždyť to převrhneš!". U oběda jsem se pocintala a už jsem věděla, co bude následovat: "No, to bys nebyla ty, viď..." Nebo: "Teda Jani, ty jednou někde necháš i hlavu..". Naštěstí nenechala. Uff. Tak nějak jsem se smířila s faktem, že jsem prostě nešika a přijala jsem tu pomyslnou nálepku, kterou mi kdysi dávno někdo nalepil. Tohle zmatkářství se se mnou táhlo až na střední, kde se mi nehody a trapasy stávaly snad úplně nejvíc. Čím víc jsem si připouštěla, že jsem prostě taková, tím víc příhod jsem měla za ten den v rukávu. A že občas to byly fakt perly, který dávám do placu dodnes.. A pak to přišlo. Začala jsem si uvědomovat, že je to jen v hlavě. Že to nejsem já. Že i s tímhle se dá něco dělat a že je to něco, co můžu ovlivnit. A tak jsem to ovlivnila. V Anglii jsem se od nálepky úplně odprostila a najednou, jakoby se po těch smíchu hodných incidentech slehla zem. Občas je postrádám, protože víte jak to chodí - cizímu neštěstí se směje nejlíp. Takže pro všechny nešiky, ano, dá se to odnaučit. V cizím prostředí je navíc mnohem těžší dělat věci tak, jak je děláte a vůbec, nebát se něco udělat. Já kdysi mívala v takových situacích tendenci se pořád na něco ptát a čekat. A to je špatně. Protože mnohem větší pravděpodobnost něco zkazit má člověk, co to dělá nejistě, bambilion let se rozhoduje, jestli to má bejt tak či onak, než člověk, co to prostě udělá nejlíp jak může a tak, jak si myslí, že je to správný...

.....a protože vás nechci trápit, rozdělím tohle povídání na dvě etapy, protože fííha...je toho opravdu hodně. Upřímně, když jsme odletěli, oba jsme tušili, že se v nás něco změní. Četli jsme různé blogy, diskuse a příspěvky od stejných bláznů, jako jsme my a všichni ti cestovatelé měli jedno společné: změnu, kterou si při cestě prošli. A jsem šťastná jak blecha při pomyšlení na to, že ty lidi fakt nekecali. Že člověk při takové cestě dost možná objeví svoje životní poslání. I my čekali na jakýsi signál nebo znamení....a jak to dopadlo? Přišlo!!:)) A ne jedno...

Mějte se zatím krásně... a cestujte, smějte se a měňte se...přirozeně! <3