První pohovor v Londýně a další "katastrofy"

Ahoj mí nejmilejší,

je toho zase tolik, co vám chci povědět! Ani přesně nevím, kde začít. No dobrá, vezmeme to tedy pěkně po pořádku...

Středa: Vcházím do casina, které je v podzemí a celé to na mě působí děsně strašidelně vedle všech těch přepychových casin kolem. Pár minut čekám na recepci a pak ke mě pomalým krokem přichází typická anglická dáma v letech jménem Ann a mrtvolně mi podává ruku. První co mě "uchvátí" jsou její šedé vlasy, které i kdyby byl hurikán, měly by pořád ten samej tvar.  Tak tahle ženská tady tomu všemu velí, no uvidíme. Když vcházíme do její kanceláře, hned první otázka mě odrovná. "Ehm, ty vlasy nosíš takhle pořád sepnutý? První věc, kterou nenávidím. Vlasy v drdolu. Neexistuje. U nás v casinu preferujeme glamorous look. A koukám, máš rovnátka, jo? Na jak dlouho?". Začnu ze všeho mít divnej pocit, ale tu práci chci a potřebuju, tudíž poslušně odpovídám na všechny podivný otázky. Podá mi formulář na vyplnění a stále si mě prohlíží a já čekám, až se mě konečně zeptá na životopis. Marně. Rychle pak sjíždí očima mé odpovědi na papíře a zkonstatuje, že teda nějaký zkušenosti mám, takže dobrý. Potom se rozpovídá o casinu a o tom, jak to tady chodí a zdůrazní, že moje práce bude občas na place a někdy na baru. S tím nemám problém a tak jen přikyvuju a pozorně naslouchám co a jak. To, že se asi třikrát během interview přepudruje a navoní Chanelem raději nekomentuju. Dál mi je řečeno, že pracovní doba je 4 dny v týdnu po 10ti hodinách a mzda 7.50 a ihned se mě ptá, zda tady chci pracovat a já skoro ani nestačím odpovědět a už se přehrabuje ve skříni a hledá mou velikost šatů. Jsem trochu v šoku, nečekala jsem to tak rychlé, ale jsem nadšená. Vyzkouším si šaty, ona na mě pěje ódy a stále dokola padají slova jako "faboulous" a "glamorous". Divná ženská, pomyslím si. Dostanu nádherný červenočerný šaty s krajkou a zítra v 7.30 začíná moje první směna. Mám strašnou radost!

Čtvrtek: Přípravy vrcholí a já se snažím vypadat naprosto bezchybně, abych vyhověla jejímu "glamorous" looku. David mě vyprovází do centra a už ze mě kvete, protože se ho každou minutu ptám jestli ty vlasy jako dobrý. Ale chápete ne? Vykračuju pravou nohou a jsem plná očekávání. Celkově mě interiér casina dost zarazí, všechny prostory jsou děsně stísněný a všechno je v takovém starším stylu, ale nesuďme knihu podle obalu. Když vkročím na plac, překvapí mě to neskutečné množství čínské klientely, jakoukoliv jinou národnost byste tu jen těžko hledali. Po chvíli zjišťuju, že číňani jsou tu nejen zákazníci, ale převážně i barmani a číšníci a celkově celé casino se zaměřuje jen na ně, jak stylem, tak třeba i pokrmy a pitím. Přicházíme na bar a představí se mi Anita (maďarka) s dlouhejma platinovejma vlasama a ta si mě už bere na starost. Všechny servírky jsou jak přes kopírák. Hustá hříva, velkej zadek, prsa a tak trochu "cikánskej" vzhled. Když se tak porozhlídnu, jako první mě zarazí kasa. Z casina jsem byla zvyklá, že každá servírka měla svou kartu ke kase, všechno tak bylo mnohem lehčí a stejně tak každej zákazník měl členskou kartu. Tahle kasa byla dost podobná růžový plastový kase, kterou jsem měla jako malá a vlastně na téhle ani nebyl displej, nebo byl úplně miniaturní a vypadal jak ze hry Tetris. "Takže, tady je papír a do toho zapisujeme všechny drinky pro VIP zakázníky, musíš si zapamatovat všechny jména (bylo jich tam už asi přes 30 za tenhle den)..takže támhle ten to je Buy Wen, tohle je Shiroutzaki..Lui Chen..". Začnu se smát na celý kolo a vysvětluju jí, že je zbytečný mi všechna jména teď říkat a že kdyby ty lidi měli kartičky, všechno by pak bylo jednodušší:D. Ne, tady to je prostě takhle. Všechno se dělá a píše ručně, počítá se z hlavy, nikde žádnej počítač a když mi začne popisovat, jak funguje ta předpotopní kasa, tak už odpadávám. Je na ní jen pár tlačítek s pitím plus teda enter (jupí!) a tři šipky. To, že není dotyková, jako v dnešní době už mají snad všude, to ještě chápu. Ale že to neukazuje ani kolik mám vrátit a já musím ještě počítat jakej je výdělek? Anita spočítá kasu a je 200 liber v minusu. "No, to je v pohodě, to je normální. Tady je totiž všechno zadarmo, jsme pořád v minusu". Trochu nechápu, ale nevadí, jedeme dál.

Zkrátka to, co jsem se doposud naučila, můžu úplně zapomenout, v tomhle casinu je totiž všechno naruby a trochu zvrácený. Cocktaily tu nikdo pořádně neumí a dělají se stylem, že všechno zamícháš a naleješ do skleničky. Všechno je tady zadarmo. Veškerý sendviče, redbully, čínský zákusky, sušenky..prostě všechno. A pro všechny! I pro homelessáky, kterejma to tady překypuje a choděj se sem nadlábnout. To je na tom snad to nejhorší. Když jsem vkročila do kuchyně, málem mě trefil šlak. V takhle malým prostoru se jako dá něco dělat, natož vařit v pěti lidech?? Rozhlídnu se všude kolem a přijde mi, že se tady normálně zastavil čas. Vzadu stojí kuchař, kterej dělá, že něco dělá, na cokoliv se zeptám, tak nechápe a předpokládám, že jeho náplní práce má bejt příprava sendvičů a salátů, zatímco vidím jak si to ty holky všechno připravujou samy a on jen stojí a dělá krásnýho. Další věc, s těma holkama jsem si vůbec nesedla. Všechny jsou to rumunky nebo maďarky, kroutěj zadkem, házej vlasama, chovaj se lacině a především jsou na mě hnusný a sprostý. Nedej bože, abych se na něco zeptala. "Hele ty, jak se jmenuješ, Jana, tys nikdy nedržela v ruce tác nebo co? No tys určitě dělala v casinu no! My tady tác držíme v levý ruce, jak budeš asi levou dávat cukr a míchat jim kafe??". Kráva. Pobíhám po place se stříbrným podnosem, na kterým máme všechny kus hadru, aby to  prej neklouzalo a nádobku s cukrem (sáčkový cukříky se sem zřejmě nedostali) a jsem totálně ztracená. Zákazníků se prej nesmím ptát co si daj, oni si prej řeknou sami (aha, já byla zvyklá se zdvořile ptát s oslovením Sir nebo Madam) a všechny servírky na zákazníky halekaj stylem "Hey love" nebo "Hey Darling". Začínám bejt docela zmatená. Všichni na mě křičej, že chtěj sendviče, sušenky, čaje, redbully..a já si to nestíhám ani psát. Když přijdu do kuchyně kumbálu s objednávkou asi 8 toastů, najdu toustovač, kterej tam leží už minimálně dobrejch sto let, daj se v něm udělat stěží dva toasty a ještě to zabere15 minut. Hlavně klid. Mejdlo? Neexistuje. Nádobí? To se meje ručně. Všechno je špinavý a já se v tomhle prostředí cejtím čím dál hůř. Nic nechápu. Manažeři postávaj na baru a chlastaj. (??) Když jdu na pauzu do staff roomu, nepřekvapí mě, že to tam vypadá jak za komoušů, všude jsou vylezlý trubky a ryba chutná jak podrážka. Teď ta horší část. Když dojde na podepisování smlouvy, zjistím, že výplata není 7.50, ale 6.50 (takže minimum, který jsem měla i v Miltonu a s tím mám teď vyžít?). Dobře, s tím se nějak poperu. Zeptám se Ann, jestli je možný, abych 19. října dostala holidays, protože letím do čr kvůli rovnátkům a ona se na mě podívá stylem "co si to dovoluješ" a prohodí, že si to můžu udělat tady v Anglii. Tak tohle je moc. Dál mi oznámí, že nebudu dělat 10 hodin denně, ale třeba i 15 hodin pětkrát týdně, podle toho jak ona bude chtít, protože já jsem tady pro její business. Opatrně se zeptám, jestli je možný mít s Davidem alespoň podobný směny, jelikož nám v tohle vždycky s radostí vyhověli.."Absolutely not". Pracuješ tady pro mě, neexistuje. V tu chvíli už mám na krajíčku, ta ženská je šílená. Všechno tady, všichni lidi, celej systém, všechno je tady totálně postavený na hlavu, všichni tady zamrzli v čase! Je mi špatně, ale snažím se vzchopit a dát to. I když to pro mě byl hardcore, řekla jsem si, že se kousnu a prostě to tu nějak přežiju. To jsem ještě netušila, co přijde. Když Ann odcházela domů, podívala se na mě přísným pohledem a rázně řekla "Do pondělí budeš mít nový vlasy. Je mi jedno jaký, ale necháš si je udělat. Musíš mít styl. Nepřichází v úvahu, abys je měla jen tak ledabyle umytý. Podívej se na ostatní holky, oni jsou "glamorous". Nashle v pondělí" Zůstala jsem stát jak opařená a v tuhle chvíli jsem věděla, že na tohle hororový místo už nikdy nevkročím. Ta ženská patří do blázince. Nasedám úplně vyšťavená do doubledeckeru a opřená hlavou o okýnko pozoruju noční Londýn, po tváři mi tečou slzy a já přemýšlím...tohle není ten Londýn, kterej jsem si vysnila. A jak tohle všechno dopadlo vám povím příště, už takhle opět dostává zlatou medaili ten, kdo zdárně dočetl až do konce:)).

Mějte se krásně a pokud máte nějakou podobnou hororovou pracovní zkušenost, určitě se o ní se mnou podělte, pusu <3