ZAČÁTKY V LONDÝNĚ A JAK TO TADY DOOPRAVDY VŠECHNO JE...

Zdravím své nejmilejší čtenáře,

mrzí mě, že jsem se k napsání tohohle článku dostala až teď, ale událo se toho za poslední 4 dny tolik, že ještě teď to stěží rozdejchávám. Věřím, že tímhle článkem na pokračování spoustě z vás sundám z očí ty pomyslné růžové brýle, co se života tady týče, chci být upřímná a chci s vámi sdílet úplně všechny zážitky, ať už jsou jakékoliv. Když nám před půl rokem pár lidí řeklo, že Londýn je špatná volba a že člověk je po roce, ne-li dřív, úplně vyšťavenej ze všech těch lídí, aut a abnormálního ruchu...nevěřili jsme tomu. A kdyby si na nás hned ze začátku tohle nejvíc kosmopolitní město tolik nesmlslo, něvěřili bychom tomu doteď. Ale teď už se pohodlně usaďte, udělejte si pořádnej hrnek kafe nebo čaje...a pojďte se se mnou vrátit v čase o pár dní zpátky...

Úterý: Nejdřív jsem málem dostala infarkt, když jsem si ladně sedla na postel vedle gigantickýho pavouka (v tu chvíli jsem nejspíš překonala všechny špičkový skokany do dálky), zjistila jsem jak obtížný je přežívat a nedejbože vařit v místnosti metr krát metr, taky jsem si zanadávala u supermoderního sporáku, kterej já asi prostě neumím ovládat, nicméně ve finále to stejně není moje chyba, ale chyba pánvičky. Potom přichází pan "výběrčí daní" a  vesele mi oznamuje, že si máme sbalit svejch pět švestek a do druhého dne se nastěhovat do bytu ve vedlejším vchodě. Dává mi klíče a já si říkám, že to není zas tak zlý, krabice se stále dají jenom přenést. Uběhnou dvě hodiny a pozor, opět změna plánu! Volá paní z agentury, že si za chvíli přijede pro ty klíče a hrozně se omlouvá, prý jsou moc "busy" a ten vedlejší pokoj už je BOHUŽEL obsazen, takže se BOHUŽEL musíme přestěhovat do bytu někam neznámo kam, do úplně jiný čtvrti. Pecka. V tom na mě už postupně přicházela taková menší depka, říkám si, sakra, rozeslala jsem životopis do všech casin tady, tak jak je možný, že ani v jednom jediným mě nechtěj? Po chvíli kouknu na mobil a mail. Vlna euforie, vískání. Pozvánka na interview do casina EMPIRE. EMPIRE casino, kristepane. Jedno z nejznámějších a nejluxusnějších casin v Londýně. Jsem štěstím bez sebe. David přichází večer z práce s ještě lepší zprávou - casino, kde dělá mě chce vidět zítra u sebe na pohovoru :) Jupí!

Naše ulice v Queen's parku - bohužel až za měsíc :D. Tyhle řadový domečky ve viktoriánském stylu mě uchvátí snad pokaždé. 

Středa: Budíček brzy ráno, čeká nás balení. Mezi 10-11 nás má vyzvednout větší auto a dovézt na naši novou adresu. 11.00 - auto nikde. Voláme do agentury a k našemu překvapení se všechno odkládá až na dvanáctou. Sedíme tedy dál v pokoji jak prasata, co čekaj na porážku a když odbyde 12 a nikdo pořád nejde, začínám bejt mírně ve stresu. David zmizí za hodinu do práce, já nemám ani vytisknutej životopis a k tomu všemu..ta tuna věcí. Po 12 se ozývá ťukání a řeknu vám, že jakmile slečna z agentury spatří to kvantum věcí, její výraz je k nezaplacení :D. "Odkud jste si tohle všechno přivezli, s tím jste jako fakt přijeli??"..když zmizí já pak ještě se smíchem dodávám "Joo a to ještě neviděla ten gigantickej obraz schovanej za postelí :D:D". Takže nastává další kámen úrazu, slečny čiknvečento je na naše věci nedostačující. Nakonec to nějak vyřeší a my máme opět čekat. Zjistili jsme, že u nich je 10 minut jedna hodina a když dorazí konečně vozidlo, David mě, ač nerad, nechává všemu napospas. Snažím se co nejrychleji nanosit všechno do auta a leje ze mě jak z konve. Ovšem začne ze mě lejt ještě víc, když jedeme autem už minimálně 20 minut a já nemám páru, kde jsme a kam jedeme. Docela fajn, ne? Jsme na místě, paráda a já v tu chvíli zjišťuju, že jsem v tom bytě nechala nahoře na skříni krabici s kabelkou od Korse :D:D. Mě snad vomejou. Samozřejme mě tam už zpátky nikdo nehodil, ale večer nám to může někdo otevřít. Mě začíná tlačit čas, v 19.00 musím být na Leicester square, rychle naházím věci do pokoje a hledám noťas s mojí pečlivě vypracovanou přípravou na pohovor. Po noťasu ani stopy, David ho totiž omylem sbalil s sebou. Nevadí, hlavně klid! Mám asi hoďku a půl než musím vyrazit a jako další krok zahajuju hon na pánvičku a hrnec, abych si stihla ještě rychle ukuchtit. Ani jedno ani druhý nikde (samozřejmě obojí se potom záhadně našlo pod sporákem, všechny jejich byty jsou úplně totožně vybaveny, jen musíte hledat). Už docela značně vytočená metelím do nejbližšího mekáče. Když pak vylezu ze sprchy, zjišťuju, že nemám českou zásuvku na fén a žehličku, absolutně nestíhám a pohlcuje mě záchvat šílenství, takže bezhlavě vyhazuju všechny krámy z krabic a zásuvku samozřejme co? Nenajdu! Ší-le-nost. Další věcí, kterou jaksi postrádám jsou černé kalhoty, takže na sebe hodím v tom shonu džíny, mokrý vlasy ulížu do drdolu a vybíhám. Nemám potuchy kam, na jakou zastávku, ale jestli právě tohle je moje životní šance, nesmím ji promeškat. A o tom, jak dopadl ten nejpodivnější pohovor v mém životě a jaká vlastně "životní šance" to byla...o tom až příště :)

Přeju vám nádhernej den a hlavně žádné starosti!:)