Co mi život v Anglii dal i vzal

Poslední dny na mě vždycky po práci upadají pochmurné nálady a pořád si říkám sakra, vždyť já jen posluhuju lidem a je to fakt mizerný. A hrozně si uvědomuju, jak peníze nejsou všechno a že když vás práce nenaplňuje, je to prostě na prd, ne že ne. David se mě vždycky snaží povzbudit, jako že - HALÓ, JSI V LONDÝNĚ, TO JSI PŘECE CHTĚLA!..Ano chtěla. Když ono je to vážně těžký. Londýn byl něco, co jsem si vždycky strašně přála. Cestování a život v cizině, to byly moje vyhlídky do budoucna a neuměla jsem si představit, že budu denně vysedávat v lavici a šrotit se něco, co mě vlastně ani nebaví. No a teď, teď mám práci v centru Londýna a já blbec přemejšlím, jestli to tady vůbec stojí za to, v noci bulím do polštáře a přeju si, abych další den nemusela do práce mezi ty lidi, s kterýma jsem si moc nesedla. V jednu chvíli jsem měla sto chutí si sbalit kufry, dát Londýnu sbohem a přihlásit se na studium psychologie....no a přesně v těhle mejch zmatenejch chvilkách tu mám Davida, kterej mi vždycky otevře oči a dodá mi sílu překonat všechny tyhle špatný stavy. A on má prostě vždycky pravdu! Nevím proč, ale člověk chce pokaždý to, co nemá. Když jsem byla ve škole, kam jsem se s donucením párkrát dopotácela, neviděla jsem se nikde jinde než v zahraničí. Teď jsou zase chvíle, kdy si pohrávám s myšlenkou, co když jsem si měla nějakou tu školu fakt udělat a najít si pak super práci? A v zápětí zase přehodnocuji celou situaci, protože bych si nedovedla představit ztratit 5 let ve škole a připravit se právě o tenhle vysněnej život v zahraničí. Všechno má svý pro a proti a já si myslím, že jen prostě nikdy nejsme dostatečně spokojený. Každý chce to co nemá, pořád se honíme za štěstím, chceme cestovat, poznávat nová místa, mít přitom pravidelný přísun peněz z činnosti, která je při nejlepším naším koníčkem a i když pak ve finále něčeho z toho dosáhneme, stejně si najdeme něco, co nám chybí. Mně třeba teď chybí neskutečně moc rodina, přátelé a taková ta domácí pohoda, kdy si jen užíváte chvilku se svými blízkými a jste šťastní. Ale to je moje daň za to, že jsem tady. Já si teď neskutečně moc vážím každého hovoru s našima aspoň přes skype a v tu chvíli si vždycky přeju, aby si přes tu obrazovku šlo nejen povídat ale i pořádně obejmout. Občas to potřebuju jako sůl. Na druhou stranu si říkám, že kdybych to tu nikdy nezkusila, nezjistila bych spoustu věcí. Třeba to, že to tady není zase až tak bájový, jak to na první pohled vypadá. Ono totiž..5 nocí v týdnu strávíte v práci, přes den vyspáváte v posteli, načerpáváte energii a nemáte ani pomyšlení na nějakou romantickou procházku po břehu Temže nebo na piknikování a krmení veverek v Hyde parku. A pak jsou ty dlouho očekávaný 2 dny volna, kdy se teprve vzpamatováváte, dáváte do kupy, snažíte se rychle získat nějakej ten sociální život a zkrátka něco dělat, jenže než se nadějete, zase šupajdíte do práce. A taaakhle pořád dokola. Žádný volný víkendy, žádný párty ani akce. A světe div se, i přes to všechno ničeho nelituju.

Pořád je toho tolik, co mi život tady v Anglii dal. Když se teď ohlédnu zpátky, v lednu sem přiletěla vlastně úplně jiná slečna. Taková, která neudržela korunu v ruce, kupovala si nepřeberný a hlavně povětšinou zbytečný množství drahý kosmetiky a volnej čas trávila v parfumerkách a tím, že si doma zkoušela různý kosmetický tutoriály. Z první vejplaty si koupila šíleně drahou zlatou kabelku od Korse (která byla asi jejím největším nákupním failem a momentálně poputuje dělat radost někomu jinému) a bylo jí úplně fuk, že nemá na nájem. Před očima se jí blejskaly všechny ty drahý a luxusní věci, který věděla, že si konečně může dovolit. Nedokázala šetřit, vůbec. Život tady jí ale sakra naučil, jak hospodařit. Nastal čas, kdy jsem byla úplně švorc a mně postupem času začlo docházet, že k životu nepotřebuju tisíce rtěnek (i když jsou jen za libru), ani kvanta drahejch produktů (i když ta barva tvářenky od Benefitu je fakt krásná), ale jen pár opravdu kvalitních produktů, s kterýma si bohatě vystačím. Život přece není o materialistických věcech, ale o zážitcích. Uvědomila jsem si, že tímhle způsobem se zaseknu na jednom místě a k čemu mi pak bude pocit, že ve skříni mám sbírku drahých kabelek? Samozřejmě móda je pořád něco, co mě baví a ruku na srdce, která z nás se nerada hezky obléká :). V poslední době si ale všechno pečlivě promýšlím a sama sebe se ptám - vážně tohle tak nutně potřebuju? Ne! Tak nějak jsem úplně přehodnotila své priority a začala se na svět dívat trochu jinak, možná trochu dospěleji. A obrovskej podíl na tom má samozřejmě i David :). Další z věcí, kterou hodnotím jako pozitivní je, že jsem se naučila příjmat změny, jak ty malé, tak ty větší. Každý jsme v našem životě na něco zvyklí a máme ty své zajeté koleje a neradi z nich vybočujeme. Život nám ale někdy nastaví tolik překážek, že z nich vybočit musíme, ať už chceme nebo ne. Pro mě už je teď bežná věc stěhovat se třikrát v měsíci, dojíždět do práce pokaždé odjinud a během jednoho týdne vystřídat dvě zaměstnání no a stím souvisí i to, že potkávám stále nové tváře a nové povahy a musela jsem se naučit vycházet i s lidma, co nejsou zrovna dvakrát přátelský a máte pocit, že na vás koukají skrz prsty. No, občas si to taky jen vsugerovávám a pak si myslím, že mě v práci každej nenávidí.. :D. Klasika.

Co bych ale chtěla říct na závěr, že pokud tak nějak stále tápete, co vlastně v životě chcete dělat, v čem jste vlastně dobří a jaké máte schopnosti, vyražte do světa. Tam totiž zjistíte věci, o kterých jste doposud neměli ani potuchy :). Přijdete na to, jak se chováte a reagujete v různých situacích, ať už v dobrých nebo špatných a právě v těch horších chvilkách, kdy kolem sebe nemáte rodinu a kamarády poznáte dokonale sami sebe. A to je právě to, na co nesmíme zapomínat. Máte mraky času na přemýšlení a urovnání si svých myšlenek a časem zjistíte, co vás baví a co od života chcete. Sama osobně můžu říct, že život tady není vůbec jednoduchej, patří k němu kupa starostí, ubrečený noci, kdy vám společnost dělá jen hromada kapesníků a taky nálady, kdy máte chuť to celý zabalit. A i když si možná časem řeknete, že jste se trochu sekli a že tohle není ta správně zvolená cesta...a vrátíte se domů, budete bohatší. Teď ale nemyslím po té finanční stránce. Zůstanou vám vzpomínky na celý život, miliony bláznivých zážitků, poznáte spoustu fajn lidí a naučíte se jazyk, což je taky super! Budete mít mnohem více odvahy a najednou začnete plánovat dál a dál...a všechno se vám začne zdát reálné a splnitelné. Ten pocit a myšlenka, že už jste to jednou dokázali a všechno překonali, je úžasná a dodá vám sílu na další cestu. Takže neváhejte, nebojte se a ukažte všem, že i vy dokážete vybočit z těch svých kolejí a rutiny..stojí to za to! Pokud jste někdy žili nebo žijete v zahraničí, určitě mi napište do komentářů, jak jste se s podobnými stavy vyrovnávali vy a jestli byste se i teď rozhodli stejně jako předtím..budu se moc těšit. Pusu <3