Jednou jsme nahoře, jednou dole

Máte v sobě spoustu myšlenek, emocí, otázek, nejistoty? Vypište se. Chcete přijít na to, co doopravdy chcete? Napište si to na papír. Je vám ouvej, pište. Stojíte před důležitým životním rozhodnutím, ale nedokážete se za boha rozhodnout? Sepište si pro a proti. Robin to radí snad v každým podcastu. Destruktujte všechno co se vám honí hlavou...ráno, večer...během dne. A tak píšu. Píšu sice často...a ráda, ale ne takhle, "deníčkovsky". Nechávám si svoje nejhlubší pocity jen pro sebe, mám pocit, že na blog se to nehodí. Ani v životě už nejsem tak otevřená a sdílná a když mám problém, buď se uzavřu sama do sebe a stočím se do svýho klubíčka, a nebo se naopak obklopím lidma a snažím sama sebe přelstít. Kdo mě trochu zná, ví, že jsem optimista s častými sklony k sarkasmu, lidský tvory mám většinou ráda, leckdy ale taky ne. "Mezi svejma" se řadím k extrovertům, ale energii čerpám o samotě. Mám ráda jednoduchý lidi, ale sama sebe shledávám občas tak komplikovanou. Taky věřím, že rozumím lidem kolem sebe, ale často nerozumím ani sama sobě. Jako třeba právě teď.

 I přesto, že jsem celkem emočně založená (romanťárny nepočítám, ovšem zlatej slavík a jakýkoli předávání cen, mnou shledávaný jako dojemný, je už asi jistá známka měkkosti), neumím to svoje nitro nabídnout světu. Je to takový moje tajemství, uzamčený hluboko uvnitř a opečovávaný jen mnou. Myšlenkový pochody, otázky, odpovědi, nepochopený věci, je toho tolik. A většinou, když mě něco trápí nebo vedu nekonečnej vnitřní boj, chci se s tím poprat sama.

Jasně, jako lidi máme tendenci hledat povzbuzení, životní isnpiraci a soucit u ostatních, ale i přesto věřím, že z duševní bryndy se každej musí vyhrabat sám. 

Protože když nerozumíte ani sami sobě, jak vám potom můžou rozumět ostatní?

Teď trochu odbočím, ale věci, nad kterýma se poslední dobou zamejšlím, vlastně tak trochu souvisej s mým aktuálním rozpoložením. Víte, v životě jsem se strašně dlouho hledala. Kdo vlastně jsem? A co tady dělám? Proč všichni vědí, co chtějí a mají svoje poslání a já ani nevím, co budu dělat zítra? Běhalo mi neposedně hlavou. Postupně jsem začala sbírat signály a znamení, a nechala jsem svoje srdce, ať si dělá, co chce. A to bylo nejlepší rozhodnutí. Našla jsem se. A teď mám zase pocit, jako bych spadla do hlubokýho rybníka, kde se mě okamžitě ujal zlej vodník a ukryl moji duši pod pokličku. Tak dobře, možná za to trochu můžou i hormony, jež maj po 7mi letech braní HA stoprocentně nárok na splašení.

S nikým se nesrovnávat, jen se inspirovat! 

Podle mě, čím víc se hledáte a jste nervózní z toho, že lidi kolem vás vyráběj náramky, lapače snů a navrhujou si svý kolekce, tím víc sami tápete. David mi vždycky u tohohle mýho fňukání opakoval, ať nesleduju tolik úspěšnejch a cílevědomejch lidí na instagramu, protože tam to vždycky vypadá jakože všichni kolem jsou děsně produktivní, zatímco vy sedíte doma a přemejšlíte, co si namažete na chleba k večeři. Ale kolik takovejch lidí máme kolem sebe ve skutečnosti? Já jen pár... a mohlo by jich bejt klidně víc. Záleží, jak na to koukáte. Člověka to buď nakopne, aby konečně hejbnul zadkem a nebo ještě víc potopí. Ach ty úhly pohledu.

Ať už to je jak je, když mi v životě dochází palivo v hnacím motoru zvaném motivace, právě u těchto lidí tankuju. A poslední dobou mám motivace asi tolik jako plešatej vlasů. A proč vám vlastně tohle všechno říkám? Nechci si stěžovat, nechci fňukat, možná jsem se jen chtěla vypsat, možná se trochu víc otevřít...možná vám něco vysvětlit. A možná se najde někdo, kdo se ztratil stejně jako já a ve dvou se to táhne hledá vždycky líp. Asi jste si všimli, že už nejsem tolik online, už tolik nepíšu. Za tu dobu, co jsem doma se událo spoustu věcí. Splnil se mi další sen, ale vlastně jen napůl a vzhledem k tomu, že ta druhá půlka je součástí mýho života, tak bez ní to prostě nepůjde. (Achjo Jani, ty jsi zas tajemná jak hrad v Karpatech...) Utekla jsem z Prahy zase zpátky do klidu a za tím rozhodnutím si pevně stojím.

Kdykoli potkám známýho na ulici, ptá se mě, kam se zase chystáme, a já poprvý v životě nechrlím milion vysněnejch destinací a s klidem odpovídám, že nikam. 

Cestování miluju. A ač jsem dostala jednu snovou nabídku, cejtím, že by za tím byl maximálně tak útěk. A to já nechci. Nechci utíkat před životem, před věcma, o kterých vím, že mě dřív či později stejně čekají. Srí Lanka představovala zlatej kompas, co mi ukázal, kudy se vydat. Našla jsem tam maltu, cement a písek a je teď na mě, abych začala stavět. Tuším, že až bude hotovo, zase budu mít roupy, to už bych nebyla já... :)

Ono tohle špatný období není vlastně vůbec špatný, ale představuje jen další životní lekci.

Skvěle to popisuje pasáž z "Mudrc, surfař a byznysmenka", mám ji ráda. Je to jednoduchý, ale zapomínáme to žít.

"Víš Jacku, v životě je člověk jednou nahoře, jednou dole. Většina z nás se do tohoto dramatu nechá vtáhnout. Když jde všechno hladce, jsme šťastní. Když se nám nedaří, jsme smutní. To je slabošský přístup k životu. Dělá z nás kus dřeva vznášející se na vodě a unášený proudem neznámo kam. Ubíráš se tam, kam tě žene proud - chvíli sem, chvíli tam... Mnohem moudřejší způsob, jak tuto hru hrát, je odprostit se od veškerých soudů. Přestaň to, co prožíváš, hodnotit, a prostě to bez odporu přijmi. Dalším krokem je pochopit, že život není ničím jiným než školou růstu a že všechno, co se ti přihodí, je krásné."

A včera jsem dumala a dumala...a všechno mi to do sebe začlo zapadat jak puzzlíky. Co se musím naučit, proč se věci dějou, tak jak se dějou. Proč jsem tam, kde jsem. Na křižovatce, na který jsem. Jsem hroznej filozof a občas hledám spojitosti tam, kde vůbec nejsou. Teď tam ale určitě jsou! Tak já jdu hledat dál. Sebe, motivaci, energii...držte palce, ať to není jehla v kupce sena.

Love you to the moon and back <3