CORFU PART 1. - HOW I MISSED MY FLIGHT...

Ahoj!

V myšlenkách jsem sice ještě pořád na překrásném Corfu, ale tělem už bohužel zase doma v Anglii, kde se zase vše zaběhne do starých kolejí....naštěstí ne na dlouho! V práci už jsme dali výpověď a tak nás 31. července čeká naše poslední směna, nějaká ta "leaving party" a pak zase hurá na celý srpen do česka na dovolenou. Ale o tom jak bude probíhat naše stěhování do Londýna, pravděpodobně bez práce (člověk někdy v životě prostě musí pořádně zariskovat, no ne?), se dozvíte až příště. Teď už vám ale povím něco málo o tom jak bláznivě začal náš týden na ostrově plném slunce, květin, pomerančů a hlavně milých lidí.

Pokud má někdo v životě fakt peška, tak jsem to právě já. Už od dětství jsem zmatkář první třídy a větu, že jednou někde nechám snad i hlavu, jsem slyšela denodenně. Od tý doby, co žiju sama a chodím do práce jsem si začala připouštět, že se to vlastně docela zlepšilo, ale jak jsem teď zjistila - ne nezlepšilo! :D. Na letiště jsme dorazili asi dvě hodiny před odletem a všechno bylo skvěle naplánované. Já měla anglickou půdu opouštět ve 12.30 odpoledne, letět do Čr, zbytek dne být u tety v Praze a ve 3 ráno zase zpátky s mamkou čekat na odlet na Corfu. David letěl o hodinu později než já do Splitu, takže jsme aspoň čekali spolu. Sedli jsme si kousek od Check-inu a vejrali asi hodinu a půl na tabuli, kde se měl zobrazit můj let a přepážka. "To je prostě divný, u toho mýho je pořád jen Praha a prázdný okýnko..." začínala jsem už být celkem nervózní. "To se tam ukáže neboj, asi to má spoždění.." uklidňoval mě David, zatímco já začínala mít nervy ještě víc na dranc, jelikož už i jeho let se tam ukázal."Jé, vy taky letíte do Prahy?" zničehonic se u nás objevila nějaká mladá slečna.Zbývalo asi půl hodiny než se měl zavírat můj Gate a David už pospíchal do toho svého, takže mi vlepil pusu a zmizel někde v davu. Ve frontě jsme si vystáli dobrou třičtvrtě hodinu a když na nás konečně přišla řada, slečna za přepážkou zírala na mojí letenku jak na něco, co v životě ještě neviděla a začla se vybavovat se svými kolegy. "Slečno, v kolik letíte?" zeptala se mě. "No mělo to letět ve 12.30, ale má to spoždění" byla jsem prostě skálopevně přesvědčená. " Ale 12.30 už bylo" křičela. "Já vím, ale ono to má spoždění, protože na tý tabuli se nic neukázalo" začínala jsem pociťovat vlnu zoufalství. " Slečno, vaše letadlo je právě ve vzduchu". V tu chvíli mi bylo na omdlení a marně jsem se jim snažila vysvětlit, co se stalo, nikoho to totiž nezajímalo, prostě mi to uletělo, nazdar, moje chyba. Do očí mi vyhrkly slzy a první co mě napadlo, běžet nahoru za Davidem a říct mu, co se stalo. Hrozně chytrý nápad, toho už totiž někde prošacovávali a za chvíli už měl nastupovat do letadla a neměl ani tušení o brečící holce, která jede s kufrem asi tak 100 km/h a snaží se dostat přes pasovou kontrolu. "Slečno, sem ale nesmíte s kufrem, musíte jít dolů na check-in" měla jsem prostě smůlu. Neměla jsem ani kredit, abych mohla zavolat. V tu chvíli jsem si v duchu řekla " Seber se a začni jednat, takhle do Řecka už tuplem nepoletíš". Jediný co mě uklidňovalo, byla slečna Káťa, který to taky ulětělo a i když to zní možná hnusně, byla jsem ráda, že v tom nejsem sama. Cítila jsem naprostou bezmoc a představa, že nestihnu Řecko s mamkou byla nejhorší noční můra. Po chvíli se k nám ještě přidala jedna paní, takže jupíí, super, nebyla to určitě moje chyba. Stouply jsme si k okýnku, kde prodávají letenky a neumíte si představit ten blažený pocit a tu úlevu, když jsem v ruce držela spokojeně novou letenku a mohla tak stihnout Řecko! Ale to ještě není konec, ha. Po 8smi hodinách čekání v Burger Kingu jsme si v duty free prošly pár obchodů a já si šla vyměnit eura. Díkybohu za to, že při nákupu v duty free musíte ukazovat letenku, páč já v Boots zjistila, že nemám pas ani letenku. Chápete to? "Podívej se pořádně, určitě někde je" uklidňovaly mě holky. "Ne, fakt jí nemám, no do prdele!". Jako neřízená střela jsem letěla zpátky do krámků a přemýšlela jsem, kde jsem ho k čertu mohla ztratit. V dálce vidím paní ze směnárny jak na mě mává mým pasem a se slovy, že už ho chtěla dát securiťákům se na mě usmívá. Ok, já blbec jsem to nechala položený na přepážce. Tak to už by pro dnešek stačilo. Když už jsem konečně seděla v letadle, připadala jsem si, jak když jsem právě uběhla maraton. No, takže nakonec všechno dobře dopadlo a my v 5 ráno s mamkou konečně vyrazily na opravdu zaslouženou dovolenou a já se ještě vzpamatovávala z tolika zážitků v jednom dni....

Tak by mě zajímalo, jestli už se vám stalo něco podobného, jestli vám třeba taky navazovaly dva spoje a vy je prostě museli za každou cenu stihnout? Budu se těšit na vaše bláznivé příběhy!

A vy se těště na obrovskou kupu fotek a další příběhy a zážitky z Řecka..a že jich je!:)